Novinky

Finalisté LSFH 2017: Klára Fialová

20.09.2017 15:37
 
Klára Fialová (r. narození 1996)
 
Máme svá pravidla – pro soucit
 
promlčené ráno
drtivá přítomnost tvých rukou
v umazaném prostěradle
na nebi oděrky z mraků
a světlo co nad malou místností
rozrývá stopy tebe
v peřině
krátery ve mně
 
teď rychle zmizet
když se ústa
vsakují do včerejší košile
 
zpátky k jistotám
skrz pokoj spěchat pryč
v kapse ukradenou nahotu
jedno torzo osekané na dřeň
 
vláčet tělo nasáklé jazyky
když se ještě seznamují
na úpatí měkkého břicha
 
 
Forma (pro W. Gombrowicze)
 
za šera
daleko od lidí svlékat kůži
konkrétní úseky tváře
 
věšet na ramínko
formu
modlím se k tobě, Witolde
jen částí sebe, kterou znám
hruď z molitanu
kde se odráží důvěrně známá
intimita vykouřených cigaret
 
pod mostem pátrám po dlaních
ztracené hroší kůži
místo ní mi natekly
do uší
zlámané páteře lidí
 
zítra vstanu (a budu) vně i uvnitř
ale jinak
vymezená
při odchodu kývnu sama na sebe
ruce přišité k polštáři
ležím zády k světu
 
vstáváš
vstávám s tebou
otvírám okno a jako bych viděla
jazyky černých stínů
ne
od sebe neutečeš
křičí na mne z ulice
 
 
Den páchne svobodou
 
zkušeně konstatuješ
že krvavé jizvy v parketách je třeba vytřít
nohou přejíždíš mi po ruce
pod kůží – němá světla
Červený korálek bolavého rána
 
mezi námi nic víc jen
plaché míjení těl
stíny vadnoucí na zdech
zlomily se v pase
 
ostych rozdírá bolesti
co jsem tak pracně zašívala
mezi čtyři stěny –
 
 
Jak těžké je mluvit pravdu?
 
v rukou
třímáš otěže cizího života
srpek měsíce jako tichý svědek
vyšisovaný hluboko pod očima
a lidé ti kolem krku
utahují unavené smyčky
 
nepoznáváš režiséry vlastních vět
jejich významy dávno proklouzly ven 
kluzké a rozpínavé
ale ve vaně je nerozpustíš – 
a mozoly na ústech si mají o čem vyprávět
pravda je křehká
její podstata zaniká v neporozumění
a to se skutečně chvíli zdálo
že jednáš rozvážně
 
 
ústí města, město Ústí
 
všechny cesty
kterými jsme proplouvali
ústí do jednoho bodu
vzpomínám
průvodčí okusoval náš společný čas
ruce okřídlené zákonem
 
vrať mi chvíle, o kterých se nemluví
nebo nesluší mluvit
oči? vlhké zdi
v propadlé páteři sedačky
projíždíme a ptáme se
jak dlouho ještě?
 
črty našich jmen pohřbili
v útrobách koše na odpadky
 
dnes mi na hřbetu ruky přistál žlutý kruh
je další den 
Zapomněla jsem dát prádlo na balkón
zmiňuje žena svému muži
ten přitom
ústy krouhá zbytky chleba
drobky smete do prázdna
Jen ať zbude na děti –
tak se mne ptej
jak dlouho ještě? 
 
 
Pohrdám sentimentem
 
omývej mne důkladně
mezi prsty je zachycená slabost
žvýkej mne s citem
víš že
stačí jen pomalounku přetrhnout
teplé vlákno od kosti
 
 
ústí města, město Ústí II
 
rez na rtech
otírám
malý pozůstatek vlaku
na jaře už není nikde bílo
špína na povrchu
plní zbytky rána
 
mnu si bolavé nohy
nevím jaký je den
všechny jsou v sobě
v sobě bez mezer
 
v mašině posbírám
tíživé pohledy z nádraží
hovory lidí
prosakují skrz okno
a ty –
na peronu jako mlčenlivý Orfeus
raději se neohlížíš
za krkem víčka
polohlasně zrazují ústa
 
odjíždím
zamčená v sedačce
odkud nás vypustí až v konečné stanici
tou je život
zase má zpoždění
 
praskliny v mém těle
se zacelují pěnou
je mi zima
ale už se umím nadechnout
čas narození: 10:32
 
 
Máme svá pravidla – pro soucit
 
promlčené ráno
drtivá přítomnost tvých rukou
v umazaném prostěradle
na nebi oděrky z mraků
a světlo co nad malou místností
rozrývá stopy tebe
v peřině
krátery ve mně
 
teď rychle zmizet
když se ústa
vsakují do včerejší košile
 
zpátky k jistotám
skrz pokoj spěchat pryč
v kapse ukradenou nahotu
jedno torzo osekané na dřeň
 
vláčet tělo nasáklé jazyky
když se ještě seznamují
na úpatí měkkého břicha
 
 
Forma (pro W. Gombrowicze)
 
za šera
daleko od lidí svlékat kůži
konkrétní úseky tváře
 
věšet na ramínko
formu
modlím se k tobě Witolde
jen částí sebe kterou znám
hruď z molitanu
kde se odráží důvěrně známá
intimita vykouřených cigaret
 
pod mostem pátrám po dlaních
ztracené hroší kůži
místo ní mi natekly
do uší
zlámané páteře lidí
 
zítra vstanu (a budu) vně i uvnitř
ale jinak
vymezená
při odchodu kývnu sama na sebe
ruce přišité k polštáři
ležím zády k světu
 
vstáváš
vstávám s tebou
otvírám okno a jako bych viděla
jazyky černých stínů
ne
od sebe neutečeš
křičí na mne z ulice
 
 
Den páchne svobodou
 
zkušeně konstatuješ
že krvavé jizvy v parketách je třeba vytřít
nohou přejíždíš mi po ruce
pod kůží – němá světla
červený korálek bolavého rána
 
mezi námi nic víc jen
plaché míjení těl
stíny vadnoucí na zdech
zlomily se v pase
 
ostych rozdírá bolesti
co jsem tak pracně zašívala
mezi čtyři stěny –
 
 
Jak těžké je mluvit pravdu?
 
v rukou
třímáš otěže cizího života
srpek měsíce jako tichý svědek
vyšisovaný hluboko pod očima
a lidé ti kolem krku
utahují unavené smyčky
 
nepoznáváš režiséry vlastních vět
jejich významy dávno proklouzly ven 
kluzké a rozpínavé
ale ve vaně je nerozpustíš – 
a mozoly na ústech si mají o čem vyprávět
pravda je křehká
její podstata zaniká v neporozumění
a to se skutečně chvíli zdálo
že jednáš rozvážně
 
 
Ústí města, město Ústí
 
všechny cesty
kterými jsme proplouvali
ústí do jednoho bodu
vzpomínám
průvodčí okusoval náš společný čas
ruce okřídlené zákonem
 
vrať mi chvíle o kterých se nemluví
nebo nesluší mluvit
oči? vlhké zdi
v propadlé páteři sedačky
projíždíme a ptáme se
jak dlouho ještě?
 
črty našich jmen pohřbili
v útrobách koše na odpadky
 
dnes mi na hřbetu ruky přistál žlutý kruh
je další den 
zapomněla jsem dát prádlo na balkón
zmiňuje žena svému muži
ten přitom
ústy krouhá zbytky chleba
drobky smete do prázdna
jen ať zbude na děti –
tak se mne ptej
jak dlouho ještě? 
 
 
Pohrdám sentimentem
 
omývej mne důkladně
mezi prsty je zachycená slabost
žvýkej mne s citem
víš že
stačí jen pomalounku přetrhnout
teplé vlákno od kosti
 
 
 

Klára Fialová se narodila v roce 1996, působí v Ústí nad Labem, kde studuje.

..

Kompletní přehled finalistů 45. ročníku Literární soutěže Františka Halase zde

Vyhlášení výsledků proběhne 21. října 2017 v Kunštátě.

 

 

<< 1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Vřelý vztah básníka Františka Halase (1901-1949) k mladším autorům je obecně známým faktem. U nakladatele Václava Petra měl v letech 1936-1942 na starosti redakci knižnice První knížky, v níž uváděl do literatury mladé básníky. Pod jeho patronací tehdy do české literatury vstoupili takoví básničtí velikáni jako např. Jiří Orten, Josef Kainar či Jiří Kolář. Celkem v knižnici První knížky vyšlo deset básnických sbírek.

Intenzivní kontakt s mladou generací Halas udržoval až do samého sklonku svého života.

Tuto část Halasova odkazu se již čtyři desetiletí snaží připomínat i literární soutěž nesoucí básníkovo jméno.

Od svého vzniku soutěž probíhala pod hlavičkou Okresního kulturního střediska v Blansku, v letech 1993 až 2011 pod patronací Muzea Blansko. Od roku 2012 jsou organizátory Město Kunštát a Spolek přátel umění města Kunštát (v letech 2012-2014 rovněž Společnost přátel mladé poezie).

Soutěž je vyhlašována květnu, uzavírka zasílání příspěvků (napsaných v českém jazyce) je zpravidla po dvou měsících ode dne vyhlášení, vyhodnocení a setkání  finalistů probíhá v říjnu v rámci Halasova Kunštátu. Podrobnosti ke každému ročníku jsou včas zveřejněny.