.jpg?ph=a23fe38dc5)
66. výročí úmrtí Františka Halase
27.10.2015 06:43
Čtení Halasových básní v zahradě Zámku Kunštát
RÁNO
V opilém prázdnu paměti
bloudí verš popletený
poslední řádka závěti
dávného rozednění
V propadlém prázdnu paměti
prach rozpomínky dusí
zašedlý s krví vzápětí
jen ticho vyberu si
[Kohout plaší smrt, 1930]
Miroslav Srna
. . .
TICHO
Noc prozkoumává mne
zda nezapomněl jsem
na dny tak tajemné
kdy ze tmy vyšel jsem
Je ševel listům dán
v úzkostech nevyslovení
milosti slov ždám
toužících po vykoupení
[Tvář, 1930]
Vojtěch Velísek
. . .
20/4/34
Ten kdo ublížil
ať je mu ukřivděno
dej Bože aby žil
tím co nikdy děno
se třese dole v číhání
a marně tvaru hledá
uzlina ve tkáni
a hvězda doma bledá
Ten kdo neublížil
ať není mu odpuštěno
dokad nepřitížil
tomu co nezrozeno
[Z rukopisů. Knižně in Časy /druhý svazek sebraných spisů/, 1981]
Marek Torčík
. . .
ZBROJ STAROU...
Zbroj starou rezavící na sebe vzít zase
že je to k smíchu
Ne taková zmýlená se nepřihodí kráse
sevřené do triptychu
kde středem matka sedmibolestná
a levé křídlo bída sama
na pravém ten co všechnu bolest zná
a víra v dálce za horama
Zbroj starou rezavící na sebe vzít zase
vám je to k smíchu
Zlatých pat veršů nářek chudých ptá se
Proč tolik tance v žalujícím tichu
[Dokořán, 1936]
Klára Goldstein
. . .
NIKDE
Nikde nebýti ó Nikde ty má zemi
srostenec všech nocí sám tak mezi všemi
Nikde teskná bráno Nikde zhoubné věno
Nikde bezhlesé a Nikde ohvězděno
Nikde Nikde hloubka popelcová zpívá
všude Nikde krutá strastná mračná divá
domovina Nikde v tichu závírném
ty Nikde obílené v důlku vesmírném
Nikde polykači perlorodých září
Nikde jede mrtvých který vztekle maří
klid těch polí svatých živných mírem sladce
říji zvědavostí noži ptakopravce
Nikde čistý erbe věčných světa drantů
Nikde rozemnuté v prstech furiantů
ty lyrisme zdechlin samče práchniviny
Nikde opilosti víno spodní hlíny
Nikde poezie Nikde hněvu mého
Nikde zvůli výšek blizno dvojdomého
Nikde hrdlící se s Někde v tragédii
Nikde před uměním Nikde v tobě žiji
Nikde plode pýchy utržený v ráji
Nikde ručeji kde slzy crkotají
Nikde tího řas a víček váho přesná
Nikde Levano a Nikde hrozne česna
Nikde Nikde věrné měsidlo mých spění
Nikde hejkalů a Nikde kuropění
Nikde ohňobrvé Nikde buližníku
Nikde na tvé černi jaké vrypy křiků
Nikde luku hladu Nikde tvare nitra
Nikde vstupujících zavržených mitra
Nikde dračí setbo námelného slova
Nikde dairský supe který srdce klová
Nikde tebe hnětu prchle do ničeho
krásná nicko počtu běda konečného
Nikde krvino co zarputile trvá
Nikde měno vteřin Nikde lásko prvá
Nikde Nikde Nikde větrné mé jméno
v nic nicotou vešlé v prostor Unikděno
Nikde vrhcábe mé víry děravící
tmání dvojzpěvná zpívaná večernicí
Nikde zbraní zrání sečná
Nikde supícího věčna
Nikde v krvi rozpuštěné
do početí kosmem děné
Nikde Nikde Nikde lásko
Nikde sváre Nikde masko
Nikde kate ďábla vdovo
Nikde vše a Nikde slovo
Být vždy Nikde hodiny mé
Nikde čím tě zabydlíme
Nikde tvůrčí zaklinadlo
Nikde chtění za zrcadlo
Nikde jsi ty dech jen boží
Nikde peklu za podnoží
pominutí mé tím vinno
Nikde zrado Minervino
Hluchoněmé Nikde moje
Nikde Heleno mé Tróje
Nikde prvním nářkem dané
matečníkem ztajované
já byl tebou a ty lůnem
Nikde konci kterým stůněm
Nikde strhující bytost
Nikde žatvo Nikde lítost
Tím že vím jsem trestán stále
Nikde nikdy nedám vale
čelo Nikde veršem věnče
Nikde zpupný zakuklenče
Nikde oblud mého spánku
Nikde co zvím na kahánku
červem časně k zrání hnaný
dole soudu kostmi stlaný
Můj sedmerý svode Hollare všech pletí
Nikde vrývající skřípot do souvětí
leptavá tmo dvojí narození skonu
Nikde pláče ženy Nikde Robinsonů
Nikde krtku mozku Nikde černá dlani
Nikde škrtící nás skokem při klekání
Nikde rozbitino domu Usherova
Nikde smrákavosti světla Goetheova
Nikde pylone mých hladných usebrání
Nikde šklebná tváři pcháči umírání
Nikde ukrývaná stará tajná kniho
zhlavče natažení toho posledního
Nikde rouhavé a Nikde hrsti prsti
Nikde byvší jsoucí Nikde budoucnosti
Nikde červotočů stálá vrtby směno
Nikde velká nahá otevřená ženo
[Dokořán, 1936]
Jan Hoferek
. . .
ŘEČ NAŠÍ PANÍ
Ta bdělá vážnost nad přípravou slova
ty čtoucí zdali víš
že z nesmírna se slovo klová
a roste jak s ním zacházíš
Ty musíš slovo mlékem omývati
když umouněné z cest se přižene
básníci čeští musí vyzpívati
za příklad dík svůj paní Boženě
Když v nepojmenované vdechneš duši jména
ty čtoucí zdali víš
že zbude v něm už příštím na semena
jen vzrostou a ty přivoníš
Nejstarší stíny slova vstřebávají
nejmladší světla jsou v nich ukryta
básníci poznat srpem verše mají
čas dozrání jak svatá Markyta
V jesličkách úst Naší krásné paní
ty čtoucí zdali víš
z početí lidu z jeho milování
se zrodila tvá věčnost již
Vzpřímila z kleče řeči do milosti
pyšný strom a v každém řapíku
je slavné hudby pro každého dosti
a stačí sáhnout básníku
Osnovou všeho co řečeno či psáno
ty čtoucí zdali víš
prohlédá Ona a máš darováno
od Ní čím zvítězíš
[Naše paní Božena Němcová, 1940]
Jakub Liška
. . .
POUČENÍ SYNOVSKÉ
Když probudí se hlína je to myš
Je-li sklu zima zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička Víš
A slza Slza je voda co je sama
[Ladění, 1942]
Ian Mikyska
. . .
SLÁVA SLOVA
Až řeky budou couvat k pramenům
do Josafatu k soudu nade všemi
den sirný urve křídla nebesům
ty tího slova vzlétni s nadějemi
a lehkost naši tam až vyzvedni
kde Mlčení střed bytí jímá celý
a slovům našim dej zvuk výsledný
jímž proroci tak buráceli
Slovo hedvábné i z pytloviny
ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen
V hučící včelín šli jsme mateřštiny
med jistot loupit z jejích mezistěn
Slovo tvé Hoří alarmuje znova
krev s níž jdem do hry i když ztracena
Sup krásy dnes nám oči nevyklová
vždyť místo jmen říkáme zájmena
Až řeky budou couvat k pramenům
a hřmíti pozoun bude chmurný
složíme k trůnu marný slova um
špetku popela co zbyla na dně urny
[Ladění, 1942]
Lucie Juřenová
. . .
PŘES PALETU
Vilému Plockovi
Nad sebe sama vybrané věci vrší
z němoty vzrůstá do ticha
trhlinou smutku Sírnou barvu má
On město postavil si po druhé
aby lépe bydlelo se mu a netlačilo kamení
zmučené trváním
V zlatobokých zdech po střížích světla
tehda když luna stříbrně se vším počíná si
on štětce otírá o hřívu viděného
Dívejte se V zlatém pýření rána
Komu se to zdáme barvy ptají se
a s plachostí vcházejí do růžiště obrazů
Jak horní dětský ret tak něžně odchlípen
je povrch všeho a křídlatí mu uměním
co koktá udiveno ještě
A hle Zlatá ryba ve vodě achátové
s polklým prstenem zásnub
mu čeří hlatě krásných nejistot
Ten malíř zfantěný už vyjíždí
a po způsobu jak udidla barev
pevně drží ho poznáte A přejte mu
[Ladění, 1942]
Jan Váňa
. . .
JEN TAK
V tvých kotnících se zhlíží kvítí
a ptáci krůčků tvých
jdou zobáčky si omočiti
do hudby v podpatcích
A sukně tvé to vyzvonily
že vespod v teplých tmách
máš dolíček tak tuze milý
jak děti na ručkách
Když noc tvé nohy rozvazuje
zahálí hříšně něha má
a žíly jitra podvazuje
sen zchromlýma pak prstama
[Ladění, 1942]
Přemysl Krejčík
. . .
V úterý 27. října 2015 si připomínáme 66. výročí úmrtí básníka Františka Halase.
Při této příležitosti přinášíme ukázky z jeho tvorby ve výběru finalistů 43. ročníku literární soutěže nesoucí básníkovo jméno...
Čtení Halasových básní v zahradě Zámku Kunštát
RÁNO
V opilém prázdnu paměti
bloudí verš popletený
poslední řádka závěti
dávného rozednění
V propadlém prázdnu paměti
prach rozpomínky dusí
zašedlý s krví vzápětí
jen ticho vyberu si
[Kohout plaší smrt, 1930]
Miroslav Srna
. . .
TICHO
Noc prozkoumává mne
zda nezapomněl jsem
na dny tak tajemné
kdy ze tmy vyšel jsem
Je ševel listům dán
v úzkostech nevyslovení
milosti slov ždám
toužících po vykoupení
[Tvář, 1930]
Vojtěch Velísek
. . .
20/4/34
Ten kdo ublížil
ať je mu ukřivděno
dej Bože aby žil
tím co nikdy děno
se třese dole v číhání
a marně tvaru hledá
uzlina ve tkáni
a hvězda doma bledá
Ten kdo neublížil
ať není mu odpuštěno
dokad nepřitížil
tomu co nezrozeno
[Z rukopisů. Knižně in Časy /druhý svazek sebraných spisů/, 1981]
Marek Torčík
. . .
ZBROJ STAROU...
Zbroj starou rezavící na sebe vzít zase
že je to k smíchu
Ne taková zmýlená se nepřihodí kráse
sevřené do triptychu
kde středem matka sedmibolestná
a levé křídlo bída sama
na pravém ten co všechnu bolest zná
a víra v dálce za horama
Zbroj starou rezavící na sebe vzít zase
vám je to k smíchu
Zlatých pat veršů nářek chudých ptá se
Proč tolik tance v žalujícím tichu
[Dokořán, 1936]
Klára Goldstein
. . .
NIKDE
Nikde nebýti ó Nikde ty má zemi
srostenec všech nocí sám tak mezi všemi
Nikde teskná bráno Nikde zhoubné věno
Nikde bezhlesé a Nikde ohvězděno
Nikde Nikde hloubka popelcová zpívá
všude Nikde krutá strastná mračná divá
domovina Nikde v tichu závírném
ty Nikde obílené v důlku vesmírném
Nikde polykači perlorodých září
Nikde jede mrtvých který vztekle maří
klid těch polí svatých živných mírem sladce
říji zvědavostí noži ptakopravce
Nikde čistý erbe věčných světa drantů
Nikde rozemnuté v prstech furiantů
ty lyrisme zdechlin samče práchniviny
Nikde opilosti víno spodní hlíny
Nikde poezie Nikde hněvu mého
Nikde zvůli výšek blizno dvojdomého
Nikde hrdlící se s Někde v tragédii
Nikde před uměním Nikde v tobě žiji
Nikde plode pýchy utržený v ráji
Nikde ručeji kde slzy crkotají
Nikde tího řas a víček váho přesná
Nikde Levano a Nikde hrozne česna
Nikde Nikde věrné měsidlo mých spění
Nikde hejkalů a Nikde kuropění
Nikde ohňobrvé Nikde buližníku
Nikde na tvé černi jaké vrypy křiků
Nikde luku hladu Nikde tvare nitra
Nikde vstupujících zavržených mitra
Nikde dračí setbo námelného slova
Nikde dairský supe který srdce klová
Nikde tebe hnětu prchle do ničeho
krásná nicko počtu běda konečného
Nikde krvino co zarputile trvá
Nikde měno vteřin Nikde lásko prvá
Nikde Nikde Nikde větrné mé jméno
v nic nicotou vešlé v prostor Unikděno
Nikde vrhcábe mé víry děravící
tmání dvojzpěvná zpívaná večernicí
Nikde zbraní zrání sečná
Nikde supícího věčna
Nikde v krvi rozpuštěné
do početí kosmem děné
Nikde Nikde Nikde lásko
Nikde sváre Nikde masko
Nikde kate ďábla vdovo
Nikde vše a Nikde slovo
Být vždy Nikde hodiny mé
Nikde čím tě zabydlíme
Nikde tvůrčí zaklinadlo
Nikde chtění za zrcadlo
Nikde jsi ty dech jen boží
Nikde peklu za podnoží
pominutí mé tím vinno
Nikde zrado Minervino
Hluchoněmé Nikde moje
Nikde Heleno mé Tróje
Nikde prvním nářkem dané
matečníkem ztajované
já byl tebou a ty lůnem
Nikde konci kterým stůněm
Nikde strhující bytost
Nikde žatvo Nikde lítost
Tím že vím jsem trestán stále
Nikde nikdy nedám vale
čelo Nikde veršem věnče
Nikde zpupný zakuklenče
Nikde oblud mého spánku
Nikde co zvím na kahánku
červem časně k zrání hnaný
dole soudu kostmi stlaný
Můj sedmerý svode Hollare všech pletí
Nikde vrývající skřípot do souvětí
leptavá tmo dvojí narození skonu
Nikde pláče ženy Nikde Robinsonů
Nikde krtku mozku Nikde černá dlani
Nikde škrtící nás skokem při klekání
Nikde rozbitino domu Usherova
Nikde smrákavosti světla Goetheova
Nikde pylone mých hladných usebrání
Nikde šklebná tváři pcháči umírání
Nikde ukrývaná stará tajná kniho
zhlavče natažení toho posledního
Nikde rouhavé a Nikde hrsti prsti
Nikde byvší jsoucí Nikde budoucnosti
Nikde červotočů stálá vrtby směno
Nikde velká nahá otevřená ženo
[Dokořán, 1936]
Jan Hoferek
. . .
ŘEČ NAŠÍ PANÍ
Ta bdělá vážnost nad přípravou slova
ty čtoucí zdali víš
že z nesmírna se slovo klová
a roste jak s ním zacházíš
Ty musíš slovo mlékem omývati
když umouněné z cest se přižene
básníci čeští musí vyzpívati
za příklad dík svůj paní Boženě
Když v nepojmenované vdechneš duši jména
ty čtoucí zdali víš
že zbude v něm už příštím na semena
jen vzrostou a ty přivoníš
Nejstarší stíny slova vstřebávají
nejmladší světla jsou v nich ukryta
básníci poznat srpem verše mají
čas dozrání jak svatá Markyta
V jesličkách úst Naší krásné paní
ty čtoucí zdali víš
z početí lidu z jeho milování
se zrodila tvá věčnost již
Vzpřímila z kleče řeči do milosti
pyšný strom a v každém řapíku
je slavné hudby pro každého dosti
a stačí sáhnout básníku
Osnovou všeho co řečeno či psáno
ty čtoucí zdali víš
prohlédá Ona a máš darováno
od Ní čím zvítězíš
[Naše paní Božena Němcová, 1940]
Jakub Liška
. . .
POUČENÍ SYNOVSKÉ
Když probudí se hlína je to myš
Je-li sklu zima zaroste větvičkama
Ryba je hastrmaní lžička Víš
A slza Slza je voda co je sama
[Ladění, 1942]
Ian Mikyska
. . .
SLÁVA SLOVA
Až řeky budou couvat k pramenům
do Josafatu k soudu nade všemi
den sirný urve křídla nebesům
ty tího slova vzlétni s nadějemi
a lehkost naši tam až vyzvedni
kde Mlčení střed bytí jímá celý
a slovům našim dej zvuk výsledný
jímž proroci tak buráceli
Slovo hedvábné i z pytloviny
ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen
V hučící včelín šli jsme mateřštiny
med jistot loupit z jejích mezistěn
Slovo tvé Hoří alarmuje znova
krev s níž jdem do hry i když ztracena
Sup krásy dnes nám oči nevyklová
vždyť místo jmen říkáme zájmena
Až řeky budou couvat k pramenům
a hřmíti pozoun bude chmurný
složíme k trůnu marný slova um
špetku popela co zbyla na dně urny
[Ladění, 1942]
Lucie Juřenová
. . .
PŘES PALETU
Vilému Plockovi
Nad sebe sama vybrané věci vrší
z němoty vzrůstá do ticha
trhlinou smutku Sírnou barvu má
On město postavil si po druhé
aby lépe bydlelo se mu a netlačilo kamení
zmučené trváním
V zlatobokých zdech po střížích světla
tehda když luna stříbrně se vším počíná si
on štětce otírá o hřívu viděného
Dívejte se V zlatém pýření rána
Komu se to zdáme barvy ptají se
a s plachostí vcházejí do růžiště obrazů
Jak horní dětský ret tak něžně odchlípen
je povrch všeho a křídlatí mu uměním
co koktá udiveno ještě
A hle Zlatá ryba ve vodě achátové
s polklým prstenem zásnub
mu čeří hlatě krásných nejistot
Ten malíř zfantěný už vyjíždí
a po způsobu jak udidla barev
pevně drží ho poznáte A přejte mu
[Ladění, 1942]
Jan Váňa
. . .
JEN TAK
V tvých kotnících se zhlíží kvítí
a ptáci krůčků tvých
jdou zobáčky si omočiti
do hudby v podpatcích
A sukně tvé to vyzvonily
že vespod v teplých tmách
máš dolíček tak tuze milý
jak děti na ručkách
Když noc tvé nohy rozvazuje
zahálí hříšně něha má
a žíly jitra podvazuje
sen zchromlýma pak prstama
[Ladění, 1942]
Přemysl Krejčík
. . .
František Halas ve výběru finalistů 42. ročníku LSFH [2014]
František Halas ve výběru finalistů 41. ročníku LSFH [2013]
František Halas ve výběru finalistů 40. ročníku LSFH [2012]