.jpg?ph=a23fe38dc5)
Finalisté LSFH 2017: Klára Fialová
20.09.2017 15:37
Klára Fialová (r. narození 1996)
Máme svá pravidla – pro soucit
promlčené ráno
drtivá přítomnost tvých rukou
v umazaném prostěradle
na nebi oděrky z mraků
a světlo co nad malou místností
rozrývá stopy tebe
v peřině
krátery ve mně
teď rychle zmizet
když se ústa
vsakují do včerejší košile
zpátky k jistotám
skrz pokoj spěchat pryč
v kapse ukradenou nahotu
jedno torzo osekané na dřeň
vláčet tělo nasáklé jazyky
když se ještě seznamují
na úpatí měkkého břicha
Forma (pro W. Gombrowicze)
za šera
daleko od lidí svlékat kůži
konkrétní úseky tváře
věšet na ramínko
formu
modlím se k tobě, Witolde
jen částí sebe, kterou znám
hruď z molitanu
kde se odráží důvěrně známá
intimita vykouřených cigaret
pod mostem pátrám po dlaních
ztracené hroší kůži
místo ní mi natekly
do uší
zlámané páteře lidí
zítra vstanu (a budu) vně i uvnitř
ale jinak
vymezená
při odchodu kývnu sama na sebe
ruce přišité k polštáři
ležím zády k světu
vstáváš
vstávám s tebou
otvírám okno a jako bych viděla
jazyky černých stínů
ne
od sebe neutečeš
křičí na mne z ulice
Den páchne svobodou
zkušeně konstatuješ
že krvavé jizvy v parketách je třeba vytřít
nohou přejíždíš mi po ruce
pod kůží – němá světla
Červený korálek bolavého rána
mezi námi nic víc jen
plaché míjení těl
stíny vadnoucí na zdech
zlomily se v pase
ostych rozdírá bolesti
co jsem tak pracně zašívala
mezi čtyři stěny –
Jak těžké je mluvit pravdu?
v rukou
třímáš otěže cizího života
srpek měsíce jako tichý svědek
vyšisovaný hluboko pod očima
a lidé ti kolem krku
utahují unavené smyčky
nepoznáváš režiséry vlastních vět
jejich významy dávno proklouzly ven
kluzké a rozpínavé
ale ve vaně je nerozpustíš –
a mozoly na ústech si mají o čem vyprávět
pravda je křehká
její podstata zaniká v neporozumění
a to se skutečně chvíli zdálo
že jednáš rozvážně
ústí města, město Ústí
všechny cesty
kterými jsme proplouvali
ústí do jednoho bodu
vzpomínám
průvodčí okusoval náš společný čas
ruce okřídlené zákonem
vrať mi chvíle, o kterých se nemluví
nebo nesluší mluvit
oči? vlhké zdi
v propadlé páteři sedačky
projíždíme a ptáme se
jak dlouho ještě?
črty našich jmen pohřbili
v útrobách koše na odpadky
dnes mi na hřbetu ruky přistál žlutý kruh
je další den
Zapomněla jsem dát prádlo na balkón
zmiňuje žena svému muži
ten přitom
ústy krouhá zbytky chleba
drobky smete do prázdna
Jen ať zbude na děti –
tak se mne ptej
jak dlouho ještě?
Pohrdám sentimentem
omývej mne důkladně
mezi prsty je zachycená slabost
žvýkej mne s citem
víš že
stačí jen pomalounku přetrhnout
teplé vlákno od kosti
ústí města, město Ústí II
rez na rtech
otírám
malý pozůstatek vlaku
na jaře už není nikde bílo
špína na povrchu
plní zbytky rána
mnu si bolavé nohy
nevím jaký je den
všechny jsou v sobě
v sobě bez mezer
v mašině posbírám
tíživé pohledy z nádraží
hovory lidí
prosakují skrz okno
a ty –
na peronu jako mlčenlivý Orfeus
raději se neohlížíš
za krkem víčka
polohlasně zrazují ústa
odjíždím
zamčená v sedačce
odkud nás vypustí až v konečné stanici
tou je život
zase má zpoždění
praskliny v mém těle
se zacelují pěnou
je mi zima
ale už se umím nadechnout
čas narození: 10:32
Máme svá pravidla – pro soucit
promlčené ráno
drtivá přítomnost tvých rukou
v umazaném prostěradle
na nebi oděrky z mraků
a světlo co nad malou místností
rozrývá stopy tebe
v peřině
krátery ve mně
teď rychle zmizet
když se ústa
vsakují do včerejší košile
zpátky k jistotám
skrz pokoj spěchat pryč
v kapse ukradenou nahotu
jedno torzo osekané na dřeň
vláčet tělo nasáklé jazyky
když se ještě seznamují
na úpatí měkkého břicha
Forma (pro W. Gombrowicze)
za šera
daleko od lidí svlékat kůži
konkrétní úseky tváře
věšet na ramínko
formu
modlím se k tobě Witolde
jen částí sebe kterou znám
hruď z molitanu
kde se odráží důvěrně známá
intimita vykouřených cigaret
pod mostem pátrám po dlaních
ztracené hroší kůži
místo ní mi natekly
do uší
zlámané páteře lidí
zítra vstanu (a budu) vně i uvnitř
ale jinak
vymezená
při odchodu kývnu sama na sebe
ruce přišité k polštáři
ležím zády k světu
vstáváš
vstávám s tebou
otvírám okno a jako bych viděla
jazyky černých stínů
ne
od sebe neutečeš
křičí na mne z ulice
Den páchne svobodou
zkušeně konstatuješ
že krvavé jizvy v parketách je třeba vytřít
nohou přejíždíš mi po ruce
pod kůží – němá světla
červený korálek bolavého rána
mezi námi nic víc jen
plaché míjení těl
stíny vadnoucí na zdech
zlomily se v pase
ostych rozdírá bolesti
co jsem tak pracně zašívala
mezi čtyři stěny –
Jak těžké je mluvit pravdu?
v rukou
třímáš otěže cizího života
srpek měsíce jako tichý svědek
vyšisovaný hluboko pod očima
a lidé ti kolem krku
utahují unavené smyčky
nepoznáváš režiséry vlastních vět
jejich významy dávno proklouzly ven
kluzké a rozpínavé
ale ve vaně je nerozpustíš –
a mozoly na ústech si mají o čem vyprávět
pravda je křehká
její podstata zaniká v neporozumění
a to se skutečně chvíli zdálo
že jednáš rozvážně
Ústí města, město Ústí
všechny cesty
kterými jsme proplouvali
ústí do jednoho bodu
vzpomínám
průvodčí okusoval náš společný čas
ruce okřídlené zákonem
vrať mi chvíle o kterých se nemluví
nebo nesluší mluvit
oči? vlhké zdi
v propadlé páteři sedačky
projíždíme a ptáme se
jak dlouho ještě?
črty našich jmen pohřbili
v útrobách koše na odpadky
dnes mi na hřbetu ruky přistál žlutý kruh
je další den
zapomněla jsem dát prádlo na balkón
zmiňuje žena svému muži
ten přitom
ústy krouhá zbytky chleba
drobky smete do prázdna
jen ať zbude na děti –
tak se mne ptej
jak dlouho ještě?
Pohrdám sentimentem
omývej mne důkladně
mezi prsty je zachycená slabost
žvýkej mne s citem
víš že
stačí jen pomalounku přetrhnout
teplé vlákno od kosti
Klára Fialová se narodila v roce 1996, působí v Ústí nad Labem, kde studuje.
..
Kompletní přehled finalistů 45. ročníku Literární soutěže Františka Halase zde.
Vyhlášení výsledků proběhne 21. října 2017 v Kunštátě.