.jpg?ph=a23fe38dc5)
64. výročí úmrtí Františka Halase
V neděli 27. října 2013 si připomínáme 64. výročí úmrtí básníka Františka Halase. Při této příležitosti přinášíme ukázky z jeho tvorby ve výběru finalistů 41. ročníku literární soutěže nesoucí básníkovo jméno...
FRANTIŠEK HALAS
TICHO
Černá tráva ticha saranče slov ji sžírají
kouř se vzpíná košík hadů plný
díváš se za zrcadlo kdo je tam ukrytý
a v tom je život celý
Žluť čepiček prstů mimikry snivosti
zvedáš je k ústům márnicí hlasů škrcených
chtěje tak úkryt jich pohyb převislý
na způsob růží do hrobu házených
Spirála ticha se rozvíjí v snubní prstence prázdnoty
konfety v nichž jsi zapleten blázen ubohý
lítou lítostí posedlý
příliš známou aby byla bez tajemství
Měsíc zvolna a s pompou zapadá
je to tvář mrtvé v jícnu krematoria mizející
již pokryje černá deska kolumbária
se jmény souhvězdí
[Sépie, 1927]
SPÁČ
Otrhávám andělům křídla bezmocným mouchám
plazí se v prachu svého peří růžové žížaly vzduchu
v tisíci fasetách očí tisíckrát opakovaný
obraz pádu
Odcházíš spat bratříčkovat se se smrtí
v její černé vůni Jakubův žebř se pne
fukar tmy čistí zlatou pšenici ty ležíš rozdvojen
V ohnivých mušlích sopek plynové bubliny plují
těsto příštích kovů a démantů škvíří jak spálená kůže
geologické vrstvy obvazy historií dávno zahojených
V uhlí něžná kopie kapradí krátery kouří
slzy lávových úbočí Kristus pláče do hrdel smutných pijanů
měsíc urna s vyvátým popelem do níž jen bludná vlasatice nahlíží
Hedvábné roubení řas oko bobule plná jisker
hle pupila se šíří kreslíc Archimedovy kruhy odstupte
obočí svázané u kořene nosu se podobá osmě naznak zvrácené
Skladiště plna pytlů ponrav kropenka měsíce je prázdná
hřbitov se žehná tisíci kříži bez únavy a nadarmo
rakve visí v kořání růží Lazare ze svého sna procitni
Sen prázdný hrob k ránu družina slzí vrávorá
dolů k tvým ústům ztraceným sůl této země
každý zvuk zvenčí houká a pochmurně krákorá
Nosíš svůj smutek rukopis nikdy nedopsaný
houbu jedovatou a nesmírně půvabnou
talíř své krve s bílými krvinkami
Zíváš domino v ústech hra bez konce
na česno rtů blouznivé vosy slétnou
blábolíš babylonskými jazyky Vše je pochybné
Srážíš dávno uzrálé ovoce veršů se stromů poznání
pavučiny v koutech vzpomínky v nichž na chvíli trápí se tvůj vzdech
mumie s pozlacenými víčky spí v muzeích
a to je láska
[Sépie, 1927]
ČEKÁNÍ
Nečekám na nikoho
a přec se dívám stále na dveře
Přijdete-li k nim
prosím nevstupujte
ani s dechem ztajeným
Nečekám na nikoho
na sebe jenom čekám já
[Kohout plaší smrt, 1930]
ZE DNA
Štýrskému
S horoucí falší miluji tento svět
bohem rozsvícený ďáblem znečištěný
s hněvivou láskou miluji tento svět
Dno hladomorny plné havěti
z jejíhož dna i ve dne vidíš
vše co v snách se bojíš viděti
V průvanu tmy mezi narozením a smrtí
stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním
trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí
Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná
jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče
co pípá nejsous mezi svýma
Proč kohoutíš se srdce mé
písek hvězd slzy všech vysuší
do chladných růží na tvář padneme
[Kohout plaší smrt, 1930]
PŘEDKOVÉ
V podloubích panny ctné se tiše chichotaly
vzdutým míškům v šviháckých rozkrocích
otcové v mázhauzích poklopce rozpínali
krev hřebců hustá pěnila se v nich
a manželky ty zdatné lučištnice
v ložích napínaly tětivy k prasknutí
kobyly bujné chlípné milovnice
říjící věčně po horkém vniknutí
Vojáci po bitkách krutě zas valchovali
těla žen z vesnic spálených
kopy panchartů po světě nadělali
z táborů stoupal smích panen helmbrechtných
Předkové dávní na vaše hlavy padá
stesk náš i dívek které měli jsme a máme
jak vám vše kvetlo tak nám vše zase zvadá
a co vy údem my jenom ústy naděláme
[Thyrsos, 1932]
OSUD
Nespí-li dosud dlaně tvé
pro poslední mé sevření
dnes sepni je jak za mrtvé
nad nimiž anděl kamení
Jen jiné postavení hvězd
ve výškách černé vznešenosti
nám dalo jinam kvést
do mrazů konečnosti
Sepni své ruce a pros za nás
ať noc dětí je nám dána
když sám si stýská každý z nás
a láska pláče nerozdána
[Tiše, 1932]
DŮVĚRA
Když stínem krví světla
vše kolem zbroceno
a tmí se chvíle světlá
neříkej ztraceno
Zadrhni uzel slova
nade vším co chce zem
a radost najdi znova
naději vem kde vem
Počátek jistý dáš
i mlčky nemluv záhy
ohnisko všeho uhlídáš
zbledlý jak ocún nahý
[Dokořán, 1936]
LOUČENÍ
Vytrhnout slova i s kořínky
teď zrovna teď
kdy na nohou mám plno krajiny
plno plének plno rubášů
mé krajiny mé krajiny
krajiny mé a mých kamarádů
Jako by naráz pomřeli
jako když pustíš housle na zemi
právě tak listím větvemi
zní odcházení zní
Kuvíká sýček kuvíká
má javor duši vyraženou
Kam se ti chlapci kam se ženou
s javoru duší vyraženou
Kuvíká sýček kuvíká
Jako ta kapka slunce
v slupce hroznové
takový byl jsi domove
domove můj a kamarádů
Z vnitřností slov jsme osud hádali
a přísné poznání nám s čela stékalo
až na srdce na růže hovorů
Čest praporu
Čest praporu
[Ladění, 1942]
PŘÁNÍ
Ne já bych nerad umíral
na lůžku při svíci
a aby u mne někdo stál
smutný a plačící
Já ležet bych chtěl v lopuchách
co velkým listem svým
by zakryly můj pyšný strach
budu-li zbabělým
[Ladění, 1942]
František Halas ve výběru finalistů 40. ročníku LSFH [2012]