Finalisté LSFH 2013: Klára Šmejkalová

06.10.2013 09:21

 

Záběr

Zrnitá, zvlněná prasklina, ze
sebe několikrát nahoru a před:
výraz bez zvednutých koutků,
křoví v záběru. Zpráva, odepsat,

chvat, schválně ne za, a pak
se probrat. Čtu to a vím,
co bude chtít slyšet. Holka
jako kluk smutnící po holce,

blízko, na několika místech
stržená kůže (růžové tečky
na jejím triku, nic než
konce jazyka) prosákne:

zem a máma k nerozeznání,
kůra přizpůsobená kmenu,
na vodním jako na ultrazvuku,
s napnutou sítí ryby v zástupu.

Tak zamračená bez doteku zad,
usměv most vzhůru nohama.
Začátek odpočítáván, jako čas
šedý ubývá v kruzích, míří k nule.


Fotografie

Rozostřilo se: zatím lze cítit mlhu a sám ten pocit
je nejasný a tuhý jako když se přišlápne kaluž,
jako hladké a chladné dřevo sedadla
na hýždích, když se teprve jde. Konečně
zpevněno: celá fotografie je těžce, sladce tmavá,
ne, taková je jen ona, co mizí dozadu a na kraj,
neviděné ji oloupalo oči, měkké je nechalo puknout
a rty se z nich pustily, v touze po samostatnosti
zbarvily, naběhlé ji nechaly ustrnout a zbyly jen tečky.
Jak vyhlíží své bělmo, neví o zácloně, která je za ní a budí
dojem veřejného, živého prostoru, rameni, co připomíná
shrbenou osobu. Myslí, že vidí hlavu, ale vidí pouze
střed rulety, ohnisko napjatých pohledů, myslí, že
něco drží, ale drží pouze náhodu, jednu z možností,
vazba neexistuje, pouze je vícekrát, točí se a mizí
před nedokonalostí; dlaň skrčená jako hra na obličej,
nehty jako na kraj dané, možná vystavené
rybí šupiny, blanitá křídla, odrazy
světla na hladině tuhé a s pravidelnou pěnou.


Park

Přicházím k cestě, za dnešního
počasí tak jasné, až statické,
úplný obraz – tam, kde stromy
i domy jsou, z hodin to zní: jsem

úkrok dozadu, achillovka pne, boty jen
vypadají jako piškoty; při okrajích
ostrá měkkost, při ozáření,
bránící se paže chrání – proti sobě

hozené bumerangy zaklapnou knihu,
tenký, drátěný zvuk kola dá zvědět
jejich pokračování: jeden obličej,
či dva zrcadlově převrácené

úsměvy? Úkosem si vybavuji
restauraci, v tomto případě zornici,
kde tříšť, ten průsvitný nerost,
sáním vyjevuje svou barvu – a zde

zataženo – dlouho nošené dioptrie
dávají šeď, skvrna na skle proti slunci
je síť. Ne otřít, ale odložit, a jako
prvně přijde ledový jas. Nechť

tato páska drží, kotouč je ozubený.


Horizont

Zase mám tušení v ostrém větru,
vyjdu a hned mi svírá obě uši.
Horizont se červená, sníh je
v dáli nasvícen tak, že připomíná
onen třetí, poslední stav. Zveřejněné

články obrušují, z kapsy na pult
pár knoflíků, svorek. Průvan
udržuje vztah, obrys se prohne
a obtéká ten můj. Tečkované pole,
kde nevím, ale slovo pruží, dává růst:

jako matná folie drží nůž své strany,
píšeš déle než já, zakopla jsem,
ústy přejela po našedlém skle.
Límec nabrán, tužky dané přes sebe
připomínají dům: opilým příchodem

se hlas láme, čelist cvakne, na zemi
tříšť bouchnutých dveří –
rázem je znát vzduch, jehož
původ potvrzuje tvar sítě.
K této drátěné bystě se skláním

a obličej mám náhle holý, vše
vlaje nahoru. Rovnáme nábytek,
letmo se dotkneme, když jej
pouštíš a já si vybavuji fotku,
na níž ti vyšisované vlny lemují milý

výraz, ležím na boku a prohlubeň
mezi kyčlí a žebry mě nalomuje:
jsi stále přítomná hrana,
jako verš klesáš vodorovně,
držíš průsvitnou hůl, nos u okna.


Klára Šmejkalová se narodila v roce 1993, žije v Praze.