Úvodní stránka > Finalisté LSFH 2015: Marek Torčík

Finalisté LSFH 2015: Marek Torčík

04.10.2015 09:41

R e f e r e n c e

I.
mise en scène:
zeleným sklem kus světla z lampy

in all the sinuses of streets seen
(ale unnoticed)
zkornatělá naděje při každém hnutí
vzduchu. skrz brenschlussy chutí, nálad
masy bez pohlaví mlaskaj
o dlažební kostky potřísněný močí

jednotlivé dopady a kapky

II.
mise en scène:
večerní/ranní déšť
těžko říct

auta (co pět vteřin vydávají zvuk),
utlumené kapky
je jich plná náruč, hlídáš je
aby se nerozprchly, pomalu obcházíš kaluž.
krok co krok rezonuje v souladu s tvým
hlasem, hlasem ukotvená vzpomínka

and then the ambulance passes by

III.
mise en scène:
v škvíře mezi nocí a tmou

umělohmotná bílá
obloha (ono totiž
when the light burns our heads
vocat aestus in umbram)
lehce se chvěje mezi jednotlivým dnem
během překliků semaforu během
kroků co naskakují v hlavě při poslechu
see how the reassured birds fly back to their trees

jakoby už dávno nezmizeli

*

tohle je realita
křik racků na vylidněných plážích
the ocean shifts the moon
sklobeton povalených věží

ztrácím se ve svým životě ale
v cizích městech se ještě pořád vyznám
v některých se zvedají domy o osm stop
je to jako nahlídnout do kalhot roztáhnout nohy

ze staten island kde mi grafity připomíná
loď svírám pěsti znovu
vidím se v davu na přechodech at the same moment tebe

za dalším snem zpět mimo realitu

*

škrábu věty ze svý hlavy
jako vlasy padají na papír
a tvoří slova
věty
penicilin
doxycyklin
seberu tabletu
- spolknu. čas
je jako uzavřená kapitola
dalšího měsíce
rozvařená břečka
flek na parapetu

ve všech tvářích které mám
i ne
je on. vracím se tam a zpět
koliduju s chromozem x
i y

*

někdy vydává zvuk jako
celkový součet všech lidí co mi vymizeli ze života
když vydělíš mrtvý
živých zbyde dost shlukují se v davu za závorkou
místo trojtečky mě čeká―

někdy vydává zvuk jakobych brzo neměl kam jít
kam se vracet
kde si prát svý prádlo brečet do tmy
odečítá roky z tabulek v excelu až vyprší…

a někdy
vydává zvuky
jako jarní nebe převrácený do růžova
jako inverze kůry a míz
nádechy výdechy a všechno znova

*

zrezivělá krev prolívaná hlavou
něha
lehá vedle tebe chceš
anebo ne
přivíráš prsty do ledniček
kousavý mráz na konci palce

jak xeroxová kopie všech lásek
a sténání co trčí ven
úplně jako výhonky bambusů
v hladovějící Číně
kde mi skomíráš skrz zeď
skrz moje tělo

vzbudil jsem se shrbený
celý pokrytý nahotou
amazonských domorodců
zapatlaný něhou
co ji buď chceš
anebo ne