Úvodní stránka > Finalisté LSFH 2019: Alžběta Johanka Petrová

Finalisté LSFH 2019: Alžběta Johanka Petrová

25.09.2019 07:33

Červnová neděle

Do podušek
pronikl řev ptáků.
V posvěcené ráno
drž oči zavřené,
aby je nevyklovaly.

Nemáš nic
proti nim
na obranu.
Jen košili
vyhrnutou nad pupík.

Jsi z teplé noci usmolený
a ležíš níž než nebe.

I.

Už se stmívá
rychleji než včera,
a tak tě hledám, Pane,
v posledních odlescích
krvavých jeřabin.

Viděla jsem Tě naposledy
ve vyplašených očích vola,
v sladké odrůdě Matčino
a taky v rezavé brance u kostela.
Teď nic.
Labutí jezera oněměla
když do nich opadávaly vlasy stromů.

II.

Za branou smrti ze skla
uprostřed nemocniční chodby potažené linoleem
vykvetla královská lilie.
Na znamení ráje
pro nás schovávající se pod peřinou,
pro nás bez kořenů, divoké a neučesané,
pro nás nikdy nepolíbené.

Čekáme tu v silné vůni a v slabém světle
na to až půjdeme zpátky
domů.

–
Nebýt té pomlky
neřekl bys nic.

Ony

V objetí
matka a dcera
dotek vypoulených břich
dvě z jednoho těla

Pořád jsi moje holka
A ty…
Kdy se ti začalo
prášit na kompoty,
ztrácet rejpadlo,
kdy se ti začalo
chtít klimbat nad nádobím
do noci?

Nikdo nic neříká.
V kuchyni pod lustrem
matka, dcera a zapáchající léta.

Anně Bartákové

Zakryj mi oči a vlasy
do tmy.
Nepouštěj mě
až na mě budou klást svaté obrázky.

Vytrhni mi poslední stéblo z krku
a neptej se
proč jsou mé nohy fialové
víc než ráno.
Tehdy jsi v nich hledal jako v mapách.
Všechny vedly k srdci.
Nyní jsou jen vyvrhnutým mořem
bez křeče a bez okraje.

Zakryj mě mladými výhonky z lip.
Ať jsem jejich půdou.

To je všechno.
Už můžeš odejít.

Urbex

Strnulost se nám usadila ve tvářích
jako táhlá černá tekutina
v měsíční krajině.
Pustí, kam oko dohlédne.
A přece!
Každý jsme matkou,
které poprvé kladou na prsa
její dítě.