Úvodní stránka > Finalisté LSFH 2019: Daniel Mužátko

Finalisté LSFH 2019: Daniel Mužátko

18.09.2019 10:27

ELEGIE ÚSVITU

+++
Aby básník v dnešním světě mluvil, musí nebýt.
Anebo alespoň utíkat od všeho skutečného.
Jako by zrada ještě měla málo trnů
a nevěděla, odkud je a z čeho.

I.
V posledním západu shořelo město na růži
staženou do sebe a modročernou, s dvěma trny
místo stříkaček, které se teď válí po parcích
pod klukama zmoženýma piskotem z okarýny
– co najdeš na smeťáku?! A jak tihle, po bocích
rozlitý krabičáky, ve snech slastně souloží!
V posledním západu shořelo město na růži.

Za jednu noc se třikrát leskl měsíc,
dával tušit sovám o slunci a slávě.
– Proto umí vytočit hlavu jako nikdo –
pryč od něj! Myši vypadají nezdravě,
když se až moc díváš. Zakleješ je hbitě do
stvůr. Fetky, sovy, myši... spolu, bez svic,
za jedinou noc třikrát rozžhly měsíc!

Kdo seš, že běžíš za úsvitu parkem někam k řece
a oddychuješ přerývaně jak okvětní plátky hořícího města?!
Východ! Jako bys ho znal! Vyhýbáš se jehlám a myším střevům,
tiše jako sova, chladně jako trní, toužící, dokud nepotrestá
bílou a neposkvrněnou kůži odsouzenou k žalozpěvům.
Jsme slabé namyšlené snění modročerné růže. A přece
občas vstaneš dřív a běžíš za úsvitu parkem někam k řece.

II.
Za rozbřesku by se kavky ukřičely.
Zvířata se rozvzpomínají na odvěkost
a zachraňují nás, dokud znovu nezjistí, kdo jsme.

Trvá to tak dvacet minut. Potom rozpovídáme
absurditu. A oni si v skrytu, pro radost,
tančí do bzukotu zmírající včely
a snaží se zapomenout na svůj zpěv,
kterým za rozbřesku spánek ukřičeli.

A ti všichni žijí jen těsně po probuzení
a jen díky času usnou znavení. Ale hrozivě,
s třeskutým výsměškem, že žijeme jako děti,
jen jako děti a věděním jsme postižení,
zpívají přímo do tváře. Budou do třiceti.

Za rozbřesku by se kavky ukřičely,
ale v poledne začínají lkát.

III.
Před Valentýnem hned poznáš, která je single.
Pohledem požírá každou pozvednutou ruku
a přitom z očí utíká dřív, než bys stihl
rozkřesat kousíčky pohaslýho srdce v shluku
pochodní, co by zářily třeba i pod vodou.

Ale jen na oko – místo petroleje ledkový světýlka -
a ostrý výmluvy na čistou a domorodou
lásku bez lásky. Realita jako prsatá inženýrka
vzývání krásy a pravdy nepochopených nejistot.

Chceš se usmát a možná říct konečně něco milýho,
po čem zkrásní jako růže, kterou jsi nanečisto
načrtl do jejích očí s pečlivostí zahradního
architekta, kterým se nikdy nestaneš.

Zas a znova je láska jeden velkej švindl.
Valentýn! Každý hned pozná, která je single.
Řekni jen slovo a otevři si manéž.

IV.
Nezasmála se a narcis jí vypadl z ruky,
jak žezlo třímající moc, kterou neunese.

Pod lesem vyšly srnky, a když viděly auto,
vběhly do cesty. Jako by kvůli vší noblese
nešlo zvrátit jakýkoli úděl. A v mžiku to,
co by zvukům dávalo vzpomínat na přízvuky
a zvyky tavilo hořícím jazykem hada,
tichne pod příslibem nového zapomnění.

A právě v tom tichu jsi pomalu sesbíral
sedm žlutých plátků jejího 'Nemám tě ráda’
a žmoulal jsi je a čichal a stáčel do spirál,
protože jsi klečel znovu rozechvěný pro ni
a protože narcis vůbec velmi málo voní.

Nezasmála se a narcis jí vypadl z ruky.
A divte se, že muži utíkají od ženy!
Zcela bez záruky vtesáváme do opuky
své opiové touhy zmoženého toužení.

V.
Někdo hraje k ránu na klavír a já to poslouchám
na sedátku z kamene pod oknem toho domu.
Nejsou okolo něj žádné květiny a světla nesvítí
a vůbec nic se neděje, takže by ledaskomu
přišlo, že ani tóny nejsou než procítěný klam,
kterým jsme v naší osamělosti do zapomnění zpití.

Ale jsou souzvuky, a kdo by se mohl tolik oklamat?!
Je v nás skryto málo. Tóny snad. Ale písně?
Kéž by se dřevo nenaučilo zpívat a nezahanbilo
i každé povzdechnutí naší sebetísně.
A kéž by tma sestoupila a do duševních panoramat
ponížila tíži nejhlubšího tónu. A bylo by bílo.

Úsvit se vyrovnává opilým nočním předtuchám
a tóny jak myšlenky rozmnožují zmatení.
Někdo hraje k ránu na klavír a já ho poslouchám
a hluchnu tím, že ani ptáci to nedocení.

VI.
Za celý den jsem nezahlédl slunce,
možná byla noc a já se bál, že nikdy neskončí.
Možná nebyla a já byl někdo jiný,
komu se v tichých slzách slily stíny
a plakal do vlasů a nevěděl, koho jsou a čí,
a za celý den nezahlédl slunce.

Ztichle prší na nezarámované zrcadlo hlasů
stižené nepravidelnou vibrací a několika
zajíkavými slůvky příliš štíhlého kouzelníka
s cilindrem Slashe, bílou myší a vlajkou Hondurasu.

Kap, kap a nic. A slunce není a nebylo
v posledních ohybech tvého krku. Snad každý můj
pohled někam uhýbá.
A každá samolibá
myšlenka ti kreslí loďku na prsa – šeptá „Pluj!“.
Kap, kap a nic. A slunce není a nebylo.

VII.
A jestli se někdy na Oscarech mluví o andělech,
tleská se tolik, že všichni uletí.
A potom, až k ránu, vypráví manekýni dětem,
že je tam viděli a že myslí na děti.

Otupělý strachem z konce století
se čas skrývá do pátečních nocí.
A proto je ještě k ránu k nenalezení,
i když hledači jsou jasnoocí.

Jestli se někdy na Oscarech mluví o andělech,
chvíli je ticho a chvíli, radostně, nikdo nerozumí.

+++
A cokoli řekneš, bude brzy použito proti tobě,
i to nejhezčí slovo o sedmikrásce!
Dokonce i dětinské žvatlání budou jednou soudit.

Dřív se vyřezával jazyk za trest.

Ale smlčme to, co jsme zamluvili,
jen o to tě prosím.
– Aby aspoň to nejkrásnější v nás
nevědělo, jak se jmenuje.