Finalisté LSFH 2012: Matěj Antoš

27.09.2012 18:56

 

První den

Černá mlha
křik
a světlo spalo

Odešel jsi
Kolem
stoly továrny široké ulice
neonová pekla
Ostrovy a tak málo těch
co se nechytají pevniny

Vidíš to -
jako když děti
vyrvané od matky
pomalu obnažují
své řetězy.


Druhý den

Stála na Hlavní třídě
vlasy zapletené
v kanálech

Barvy tě hryžou pod kolena
u Duhy na zastávce
a v podhradí řeky
protékáš rodinou

Platelínoví tygři
a jejich náruč
obryň
rozpouští se v kyselinách

Vypitý
bůh v kuchyni
sklání svůj příšerně
hubený obličej
do pěny
zabuchuje dveře dne.


Třetí den

Takový ten
co má zlomené ruce
a na prsty mu sedají masařky hodin

Někdy ráno zdrhlo dětství z domova
na stole nechalo nové síly
a staré manuály
hromadu starých fotek
na které se nikdo nechce dívat

V poledne klepou démoni
překládají tvé nevyhynulosti
do malých obálek
Sedíc ve vaně
ten velký ti šije do úst
nový jazyk

A to je jen preview
všech ranních pekel
Další pálí v kamnech

brikety z dívčích vlasů
Abys nezapomněl.


Čtvrtý den

Když města vypadávala z oken
obětní beránek běžel
kolem spalovny

Nonstopy snily tajný bol
a na baru ukřižovaný štamgast
Jdu
Jsem požár mostu
radiátor posetý bradavkama tmy
vytékám z tvých trubek
a kůže zvoní novinami

Jdu ustát ten déšť co vysušuje
Jdu poznamenat dveře do jeskyně
Jdu zabít svou slepotu
rezavým hřebíkem.


Pátý den

Citrónové světlo uvadá na jehlách
Už neslyším to dno
tak blízko srdce

Spolykám hřebeny hor
a pak se vrátím do Města
Právě otevřeli novou atrakci
Máme jinou adresu
na konci dějin
zrovna jsme vybalovali bílé krabice
- najednou nás napadlo:
Pošťák sem nechodí
A ti jeho holubi vypadají
tak trochu jako supi

Zlé ženy z kaváren
včera utrhaly všechny
slepičí nožky ve Městě
a ty teď visí z okapů
jako rudé krápníky
Bubnují na poplach
Na haldách pukají první veselé nádory jara
I když je zima
laviny jen tušíme

Teď kolem prošel
Golem z pet lahví
I plast má duši
schovanou ve víčku
a paměť občas potratí
něco zvlášť cenného

Bohyně chraň babyboxy naší morálky
A nedopusť aby nás adoptovali/y.


Šestý den

Slunce je nahé ráno
v písečné bouři
A v jeskyních žvýkají okamžiky
ryby pojídačky snů
Hodil jsem kámen na podlahu
- a ta se zuřivě roztekla

A byla to pravda
že mám roztříštěné mločí kosti místo dlaní
Proto jsem přibil

tisíc růží na holou zeď
A přesto nebyl pozván

Trvalo to jen chvíli

Trvalo to jen chvíli

Trvalo to jen chvíli

Říkal jsem si
každý měsíc
každé plato
každé světlo

Zhaslo slovo a největší ryba otočila vypínačem řeky

Nastala zima na předpis
ráno dvakrát - večer jednou

Ve volných chvílích jsem seškrabával růž ze zdí
nožem vidličkou kostí mloka
drh jsem ji jarem

Až přišlo jaro

Byl jsem zrovna na dně jeskyně pokryt modrýma šupinama

Pozvali mě.


Sedmý den

Hubené obličeje stolů
tak málo řek
překládají beraní vlasy
do obálek

Jsem rybí město chycené do sítí?

Odešel jsi
Růže zvoní poslední
rozpuštění

A mloci
co kdysi chtěli políbit Boží podpatek
Jsou rádi že se přebrodí
přes okenní rám

Jaro žvýká jejich řetězů články
Vlastně jsi -
nikdy neodešel.

 

- - -

 

Matěj Antoš se narodil roku 1987, žije a studuje v Ostravě. Účastník řady literárních soutěží, své básně publikoval např. v literárně kulturním časopise H_aluze. Z důvodu zahraniční stáže se Matěj Antoš vyhlášení výsledků soutěže nezúčastní.