Finalisté LSFH 2012: Klára Vaníčková

14.10.2012 22:57

 

Ze včerejší tmy

…
tělo pokryto modřinami ze včerejší tmy
i když by měla blednout
i když je včerejší
jsou stále stejně tmavé

...
hemžili se na promoklých chodnících pod deštníky,
měli červené, oranžové a žluté hlasy

má rána jsou jiná než jejich, jsou ohlodaná úzkostí,
vstávám z vlastních obrysů, jen tak přečkám den.
ale někdy obrysy jsou těžký zimník a nejdou svléknout.

...
roztáhnu deštník a vyrazím, mám strach, mám strach jít bez něj.
oblaka přimhouřila oči a vzduch se chvěje nejistotou – co bude dál? jen kroky lidí po promočených chodnících jsou stále stejně monotónní,

nedívají se vzhůru ani níže, proklouzávám poryvy žluto-červených hlasů,
za každým domem choulí se vzpomínka, každá
budova dívá se na mě tvýma očima, ve kterých jsem vždy byla tak malá. /už se jich nezbavím./

když se zaposlouchám do hlasů blízkých, jsou všechny stejně barevné, znají víc než tmu, dýchám je, chci je vstřebat a
cítit stejně
probouzet se každý den na jiném místě, pokaždé s jinou tváří
a tělem vedle sebe a nechtít víc.

ale místo vedle mě je prázdné a obloha má zalehlé uši,
od hlavy k patě jako slepá mapa
vlní se prostorem a neukáže, kde jsme a kudy jít.

sami chceme zakreslovat do mapy, ale ta moje zná jen začátky a konce,
od té doby co jsem tě poznala věřím na tmu v sobě
                                        v rána, která nikdy nebudou jako jejich


PERSONA, HADI

hadi

v mezilesí kde jsou rozprostřené hadí kůže,
všude, kam dohlédneme, tvoří kůru stromů,
jako by protkávaly listy
v každé žilnatině rozpustily jedové žlázy

podáváme si ruce
jako bychom chtěli spojit aspoň to, co dokážeme nahmatat
od hlavy po břicho jsem srostlá s korunou stromu – její hadi mají velké oči
zelenou kůži
a někdy promluví

a od břicha k nohám srůstám se zemí, v ní se točí hadi
zavírají mi oči a pak slyším barvy
cítím tvoje oči které zežloutly a propalují mi kůži

uprostřed těla cítím; udělat krok,
myslíš?
cítíš?
jen jeden stačí, aby se les proměnil, svlékl se ze všech kůží
a oči a jazyky se skryly

...

ale ty říkáš nehýbej se
stačí krok vzůru nebo dolů pod zem, na tom nezáleží,
jen se nepouštěj

hadí těla začínají u kořenů
a končí tam kam nedohlédneš
ale ty jsi všechno
z konečků prstů ti stékají blesky
uvnitř žhneš
uvnitř ti koluje žilnatina
a mraky
a všechny barvy které vykašlává obloha

mlčím, přesto slyšíš
neunesu je


bytostné já

letokruhy vyhřezly z nebe – někdo se zastavil, vzhlédl
a jeho oči zůstaly zavěšené vzhůru,
jiní šli dál
              ještě teď tu chvíli cítím
v každém kousku dřeva, země byla obloha
a obloha země

ty a já,
dva kdo viděli
a dokud nezapadly tvé oči
dokud se obzor nescvrkl
a nepropálil hluboko do země i vzhůru
jako by v nich bylo totéž
 

- - -

 

Klára Vaníčková se narodila v roce 1991, žije v Praze. Účastnice literárních soutěží (např. Hořovice Václava Hlaběte, Literární soutěž Klementa Bochořáka), ze setkání finalistů LSFH v Kunštátě 2012 se omluvila.