Úvodní stránka > Finalisté LSFH 2019: Eliška Vágnerová

Finalisté LSFH 2019: Eliška Vágnerová

28.09.2019 08:22

9. 10. 2017

s ženou tajemnou a neobnažitelnou
s ženou nepoddajnou
a přece dokonale něžnou
s ženou ve všech svých podobách nádhernou
s ženou která vyžaduje úsilí
opravdovost
a ovládání pravidel českého pravopisu
s ženou se všemi vlastnostmi poezie

může žít jen básník

a tak jsem kvůli tobě začala znovu psát

v Penny, v Peru

procházíš břečkou opuštěného parkoviště
já se loudám za tebou
a pod palbou pohledů zlomyslného maloměsta
   - jo, koš beru -
laskám tvou chůzi
a tak jako tvé kroky píšou báseň mého života
já píšu báseň o tvých krocích
a bocích co mě vhoupávají do vytržení (1)
   - ne, nechci rohlíky -
námořníků které Santa Maria unáší z přístavu
aby se milovali s mořem
   - ani chleba -
a tady uprostřed Atlantiku
slaná a svobodná jsi vším
a celý nový svět bude jen tvůj a můj
   - ukaž, já to povezu -
než naše plachetnice narazí na nevyhnutelnost břehu
   - ty nezapomeň jídlo pro Ťulpu -
kde chullpas na své tisícileté číhané vyhlížejí věčnost
   - lásko! počkej! -
pro každého z nás

(1) A do poetických klišé (pozn. autora).

Pod třešní

rozsochatá…

řekla má žena má básnířka
jež tehdy slovy celovala svět kvetoucí noci
svého padesátého pátého jara

bylo možné se nezamilovat?
nesvléci si život
a nepověsit ho na věšák jejího rozsochatého srdce?
neprověšet se do současnosti?
do dějin věčnosti?

František

nikdy dřív se mi nestalo že bych někoho nenáviděla
tak náhle tak prudce tak absolutně
jako neznámého Františka
a s ním zbytek světa
a tvůj tón
kterým říkáš nejsem sama
a kterým mi zatínáš drápy do hrudního koše
který jsi vysypala

ale nejvíc mě sere
ztráta svetru v MHD

protože ten mě hřál když ty ne
a když jsem ho svlékla
neoblékl si ho

František

V kuchyni

představuji si
že ho porcuješ s lehkostí
s jakou jsi naporcovala moji duši
když jsi svou ruku poprvé ztratila v mém klínu

představuji si
jak ji teď věnuješ jemu
žárlím
a chci být mrtvým daňkem
na tvé kuchyňské lince

Ite missa est

žiji v jediném výlučném světle v tvém
předčítala jsem stropu kostela Santa Maria del Rosario obhajobu
proč to musíš být ty

Bůh se zasmál

a o 684 kilometrů dál
ti tvá dcera dala do náruče uzlíček
který se ti zasadil do srdce
s dětskou samozřejmostí

…

po tolika letech
jsem se teď chtěla vrátit
s tebou po boku
já pokořitel nemožnosti
abych kostelní klenbu proměnila ve svůj vítězný oblouk

ale ten korunní svědek veškeré vůle a trpělivosti
které mi vybojovaly místo ve tvém bázlivém bolavém srdci
se zasmál znovu
jakoby říkal že ještě trocha pokory…

než tě budu moci přivést
pokleknout do ticha
a na oltář tvého nádechu výdechu
klást polibky

Granada I.

Hle, stojí tu
naše láska ve smutečním plášti

a to dětské srdce omámené
nejprostším kouzlem něhy
koutků tvých úst vykroužených do půlměsíce

chytá její odlesky síťkou na motýly

spolu s inkoustovými klíči básníků
jimiž odemyká dveře moudrosti
pro duši nejistou ve svém prorůstání se v tebe a v svět

to dětské srdce tě bude podpírat
až spolu půjdeme ke kamennému nádraží
odkud nás vlak odveze dál
anebo zpět
anebo do hor jižně od Granady

Geometrie

ne, nejsi pouhý bod
na přímce mého života

to přímka mého života je pouhý oblouk
naší nekonečné kružnice