Úvodní stránka > Finalisté LSFH 2019: Jan Jindřich Karásek

Finalisté LSFH 2019: Jan Jindřich Karásek

21.09.2019 07:43

MILOVANÍ, NEZVĚSTNÍ
/výběr z rozsáhlejšího celku/

EMIL

pod schody jsi brával
své ruce a nohy
a tam je zaměstnával
aby se myšlenky
nevylouply na povrch
prach je popřel, Emile

jako už mnohokrát
v historii – celé národy

nikdo neumírá, Emile
dokud jsi neviděl bráchu
třepat se na podlaze
jak se mu uzavírá hrdlo
prokousává jazyk
bělá vzpomínka

vypral sis oblečení
po půl roce smyl zbytky jeho tváře
rotovaly v pračce
oči, ústa, uši, nos, myšlenky
nedýchat – ať nevdechneš jeho vnitřek

pak jsi šel spát
a ráno jsi už doma nebyl, Emile
umíš si představit
jak máma brečela
když doma najednou
neměla ani jednoho syna?

pod schody policisté našli
tvůj sklep a v něm
třicet šest deskových her
na vesnici všichni říkali
jo, Emil, ten zmizel
a hrál i bratrovy figurky

MATYLDA

když se podívali na
poslední obraz
řekli že to za nic nestojí
o týden později
jsi opouštěla školu

oficiální důvod: pro nedostatek talentu

další měsíce jsi trávila doma
na vesnici
tam kde je klid a rodina
ustlaná postel, ranní káva
kohouti určují spánek

ty se tam přece
znovu-uspořádáš, Matyldo
složíš zpátky atomy
buněčné jádro se jen tak nerozprskne
stačí jen chvíle s nejbližšími

Matyldo, byla jsi nepříčetná
kopala jsi do zdí
a ubližovala sis jako by ses
snad chtěla usochat znovu
svými nehty

poslední týdny jsi konečně
našla ten klid, Matyldo
místo tváře jsi ryla do papíru
a byla jsi připravená
hlásit se znovu

v tu chvíli byli
tví rodiče šťastní
a ty jsi zmizela, Matyldo
napsala ti pak kamarádka ze školy
jestli bys nešla na kafe

prý máte hodně co dohánět

FILIP

než jsi zmizel
plaval jsi se žraloky
pozoroval jejich postranní čáry
a hledal podobnost
s vlastními jizvami

Filipe, než jsi zmizel
viděl jsi vše, co generace
zamknuté na klíč režimu
nikdy neviděly
a ani ne polovinu toho
co jsi vidět chtěl

Filipe, až zmizíš
zůstanou v paměti tvých očí
napnuté Sahary
palmy Pacifiku, alpské štíty
thajské pláže, smutné holky na nich
kusy pet láhví na krku želv
a louisianské bažiny

Filipe, než zmizíš
napíšeš, že jsi rád
že se toho nedožil tvůj otec
protože by se o tebe
hrozně moc bál

EVA

přála sis zemřít posledních
dvanáct let, Evo
od chvíle co zajela
jeho rakev pod zem
půda lemovaná jinovatkou

a on jaksi krásnější
napudrovaný ve vyžehleném obleku
připomínal tvého muže
estetizovat smrt
aby ji lidé přijmuli

když za tebou chodil
tvůj vnuk
hrála sis s ním ráda
ale občas sis posteskla
že by sis přála zemřít

abys mohla tam nahoru za ním
ale děti nechápou
koncept víry
a tys nechápala koncept
života bez ní

Evo, když zmizíš
bude ti osmdesát šest
a bude to už dvanáct let
co si budeš přát nežít
příbuzní budou chodit

a ptát se

proč jsi ještě nepočkala?
aspoň kvůli těm dětem

JAKUB

byl jsi na parníku
kde se takové věci nedějí
Jakube, proč se neraduješ
že z komína plují obrazce
nepřipomínající nijak geometrii?

ležel jsi na lehátku
a nebyl jsi rád na světě
Jakube, proč se s mámou
neusmíváš na to štěstí
které vás potkalo?

že jste se narodili v Evropě
do bohaté rodiny
všechny příležitosti
v prstech levé dlaně
že nejste chudé děti v Africe
a děti bez nohou v Sýrii
že vás neleptají kyselinou jako v Indii

Jakube, proč se sakra neraduješ
že jsi s mámou na parníku?
voda všude kolem vás
a obsluha na zavolání
Jakube, proč se nemůžeš
aspoň usmát
včera jsi viděl poprvé delfíny

Jakube, než jsi zmizel
myslel jsi na to
že štěstí se nedá vynutit
ani na parníku

o dva dny později
tvá máma brečela
v podpalubí

ELIŠKA

nechala sis u něj
všechny své věci
Eliško, proč sis pro ně
za celých osmnáct dní
co ti každý den psal
nepřišla?

Eliško, proč jsi brečela
a mlátila do polštářů
dokud se nevytvarovaly
do jeho tváře

uzavřená v malé místnosti
jako laboratorní myš
čekající na nový pokus
u cinkajícího telefonu

Eliško, teď se bude muset prsty
kterými se tě dřív dotýkal
každé odpoledne hrabat
mezi tvými krabicemi
a hledat důvody
proč jsi zmizela
a čekat
dokud se nevrátíš

nevrátíš se

PAVEL

než jsi zmizel byl jsi
ničím
teď když po tobě pátrají
jsi vším

v očích tvého kamaráda
jsi najednou dostal význam
celé jeho dětství
se znovu našlo – pozdě

když jste byli na střední
chodili jste potají kouřit
spolu
a mezi dýmem se
někdy vaše prsty
dotkly

když jste odešli ze střední
dělal tvůj kamarád vše
co ty jsi nedělal
a nikdy se neozval

jste jako dva konce špagátu
a ty už nejsi, Pavle
a tak taháš za jednu stranu
ze své absence

když teď tvůj kamarád brečí
uprostřed svého pokoje
že ti rok neodepisoval
je poledne
a je to naposledy
co si na tebe někdo vzpomene

BARBORA

až ti bude o dvacet šest let víc
zmizíš a nahradí tě prázdný důlek
na židli nádraží
uděláš s tím něco?
nebo necháš háčky větru
nehty partnera, zoubky okolí
ať tě odšroubují na
pouhý potenciál
příštích pohybů?

nevíš, Barboro
jsou ti tři a
máma tě miluje

Jan Jindřich Karásek se narodil v roce 1997, žije v Uherském Hradišti.