Finalisté LSFH 2020: Kristýna Petišková

27.09.2020 19:05

 

TVÉ INICIÁLY P. S.

 

I. Nikdy neříkej Navždy

 

Okřídlený úlomek duhy

snesl se na moji dlaň

pravým křidélkem hladil

její dlouhý hluboký záhyb

rozvětvenou čáru života

 

Vráska samoty na tvém čele

rozevřela oschlé rty

aby nadechla se mých

rozevlátých konečků vlasů

Myslely si, že je to navždy

 

 

 

II. Vlny I.

 

Struny ve tvém černém klavíru

s křídlem archanděla

Ráno v šest usedl jsi za něj

s knírem od kávy

vzlétl a snášel se jak výr když

 

Přehrál jsi na jedno sezení

s rozvlněnými prsty

všechna Chopinova nocturna

s něhou červánků

ve tvaru liliových květů

 

 

 

III. Om Táre Tuttáre Ture Sváhá

 

Lotosový květ vonící v hnízdě tvé pološedé hlavy

nos orlího mláděte zabořený do knih Ch ö gyam Trungpy

zelená Tárá omývá modré korunní listy soucitným nektarem svých očí

snažíš se usmát na strach se sluncem v hlavě s měsícem v srdci

 

Zlatí kapři plují v poloslané řece Hudson za tvým domem v polostínu

vypustili je do ní poloosvícení mniši z kláštera Karma Kagjü

Kdo nás vyloví tomu splníme víc než tři zlatá přání slibují kapři

Nenecháme vás utonout v řece utrpení lákají tě na udičku

 

Poleháváš se studničními zorničkami na svém terpenovém obláčku

dvakrát týdně jíš čerstvě vylovené tresky od Michaela z Maine

vykouříš celé plantáže za jediný večer a sníš o zlatých šupinách

posloucháš gregoriánské chorály a splýváš s hudbou sfér

 

Raci prolézají po nocích tvojí slinivkou s nabroušenými klepety

prokousávají se až do jater snažíš se je uprosit aby odešli

klečíš a v objetí křečovitě svíráš smrduté záchodové prkýnko

Ne vyháníš mě z koupelny a zamykáš za sebou dveře na dva západy

 

Sedíme v devátém patře nemocnice já ty a tvůj syn v levém křídle

ptáš se polohlasně Jak dlouho myslíte že ještě budu žít

Rakolog svírá zkumavku s tvojí krví a s tváří bezcitného astrologa

zapůjčuje si zbylou půlku tvého hlasu a věští že

 

    Lotosové nohy poprvé zaplétám dnes ráno bez tebe

    sedával jsi čtyřicet pět let dvacet minut denně

    nemedituji to pyšné slovo jsi mě odnaučil říkat i myslet si

    sedím dýchám a snažím se nesnažit se snažit se

 

Šest měsíců, víc ne

 

 

 

IV. Světlo hvězdného prachu

 

Jednou jsi umřel a jedenáctkrát ožil

bez křídel kroužil jsi po ránu rameny

bažinatý smutek do úst jsi mi vložil

křičel jsi bolestí a padal znavený

 

Pod má zavřená víčka za tmy se vracíš

citlivě necitlivé přítoky duše

cynicky mou lásku k tobě ve snech kácíš

jak zrcadlo bolí křivdy černé tuše

 

Včera v noci přišel jsi mě navštívit zas

jako bys navždy chtěl žít se mnou ve lži

procitla jsem ve snu a vdechla bdělý mráz

„Vždyť už jsi mrtvý, co tě tu pořád drží?“ 

 

Směješ se a já do hlubin času padám

za světla hvězdného prachu stěží dýchám

 

 

 

V. Vlny III.

 

Břeh postele, na které ležím

s knihou o pedálech,

omývají eolické vlny

s klidem věčnosti

na kterou

        O rok později

odešel jsi

                ležím uprostřed těch vln

                ukryta v hluboké vpadlině

                obklopena molekulami

                kyslíku, vodíku, chloridu, sodíku,

                vysušená, přidušená,

                snažím se je oddělit

                nedají se dýchat ani pít

        čekám na vlnolam

 

 

 

VI. Zapadající tvář lásky

 

Slzy

slané jako oceán

příliv a odliv

řízený měsícem

zářícím v úplňku

jako duhovky

tvých slaných jezerních očí

ve kterých tonu

i když už nejsou

i když spí metr pod zemí

 

za tvými zavřenými hebkými víčky

 

Tonu

ve vzpomínkách

Když tu z propasti pod nimi

ozve se

Iris

A já budím se

 

Slzy

slané jako oceán

stékají po tvářích

Jsi v každé z nich

Sušil jsi je svými rty

 

Už tu nejsou

Už nikdy se z nich neozve

hlasem čmeláka s duhovými křídly

Hi, Iris

 

 

 

VII. Zrcadlový labyrint

 

Ztracen v zrcadlovém labyrintu

ve kterém není možné ztratit se

bez vchodů či východů

Nelze vejít a nelze odejít

 

Na horské pěšině v tichém lese

pulzujícími prsty měřím mízní tep

kořínkům tvých prořídlých vlasů

Stačí jeden výkřik a budeš bezvlasý

 

Bájní ptáci v sedmi barvách duhy

třpytivé acháty ve tvých korunách

učí se zpívat nápěvy

Messiaenův kvartet pro konec času

 

Slunce pokrývá měsíc svou září

horypěšinastromyjáibájníptáci za soumraku

v jednotě mizíme a splýváme v jeden celek

i myšlenky usínají

v nejtmavším odstínu bílé

přirodily se noční vůně

rozkvétá ticho

 

Zrcadla ztracená ve svých odrazech

ve kterých prý není možné ztratit se

Usínají v měkkých květech ticha

Nelze vejít a nelze odejít

 

 

Kristýna Petišková se narodila roku 1995 v Praze, vystudovala Nerudovo gymnázium a následně pokračovala na Bard College v New Yorku, odkud má dva tituly Bc. (hra na klarinet; divadelní studia). V roce 2015 zvítězila v literární soutěži Trutnovský drak a její soutěžní povídka ,,Dobrodružství pana Tichého" byla zveřejněna ve sborníku vítězných prací. Poté publikovala v prosinci 2015 povídku ,,(Mi)nervy v čokoládě" v časopise Čaj (Časopis autorů Jičínska). Další povídka ,,Nepodceňujte kavárenské povaleče" je publikována na portálu MF dnes. Její bakalářská divadelní hra nese název Master and His Master (2019).

 

..

 

Kompletní přehled finalistů 48. ročníku Literární soutěže Františka Halase zde.

Vyhlášení výsledků je plánováno na 17. října 2020 v Kunštátu (přesunuto na 28. listopadu 2020).

 

 

pravým křidélkem hladil
její dlouhý hluboký záhyb
rozvětvenou čáru života
 
Vráska samoty na tvém čele
rozevřela oschlé rty
aby nadechla se mých
rozevlátých konečků vlasů
Myslely si, že je to navždy
 
 
 
II. Vlny I.
 
Struny ve tvém černém klavíru
s křídlem archanděla
Ráno v šest usedl jsi za něj
s knírem od kávy
vzlétl a snášel se jak výr když
 
Přehrál jsi na jedno sezení
s rozvlněnými prsty
všechna Chopinova nocturna
s něhou červánků
ve tvaru liliových květů
 
 
 
III. Om Táre Tuttáre Ture Sváhá
 
Lotosový květ vonící v hnízdě tvé pološedé hlavy
nos orlího mláděte zabořený do knih Ch ö gyam Trungpy
zelená Tárá omývá modré korunní listy soucitným nektarem svých očí
snažíš se usmát na strach se sluncem v hlavě s měsícem v srdci
 
Zlatí kapři plují v poloslané řece Hudson za tvým domem v polostínu
vypustili je do ní poloosvícení mniši z kláštera Karma Kagjü
Kdo nás vyloví tomu splníme víc než tři zlatá přání slibují kapři
Nenecháme vás utonout v řece utrpení lákají tě na udičku
 
Poleháváš se studničními zorničkami na svém terpenovém obláčku
dvakrát týdně jíš čerstvě vylovené tresky od Michaela z Maine
vykouříš celé plantáže za jediný večer a sníš o zlatých šupinách
posloucháš gregoriánské chorály a splýváš s hudbou sfér
 
Raci prolézají po nocích tvojí slinivkou s nabroušenými klepety
prokousávají se až do jater snažíš se je uprosit aby odešli
klečíš a v objetí křečovitě svíráš smrduté záchodové prkýnko
Ne vyháníš mě z koupelny a zamykáš za sebou dveře na dva západy
 
Sedíme v devátém patře nemocnice já ty a tvůj syn v levém křídle
ptáš se polohlasně Jak dlouho myslíte že ještě budu žít
Rakolog svírá zkumavku s tvojí krví a s tváří bezcitného astrologa
zapůjčuje si zbylou půlku tvého hlasu a věští že
 
Lotosové nohy poprvé zaplétám dnes ráno bez tebe
sedával jsi čtyřicet pět let dvacet minut denně
nemedituji to pyšné slovo jsi mě odnaučil říkat i myslet si
sedím dýchám a snažím se nesnažit se snažit se
 
Šest měsíců, víc ne
 
 
 
IV. Světlo hvězdného prachu
 
Jednou jsi umřel a jedenáctkrát ožil
bez křídel kroužil jsi po ránu rameny
bažinatý smutek do úst jsi mi vložil
křičel jsi bolestí a padal znavený
 
Pod má zavřená víčka za tmy se vracíš
citlivě necitlivé přítoky duše
cynicky mou lásku k tobě ve snech kácíš
jak zrcadlo bolí křivdy černé tuše
 
Včera v noci přišel jsi mě navštívit zas
jako bys navždy chtěl žít se mnou ve lži
procitla jsem ve snu a vdechla bdělý mráz
„Vždyť už jsi mrtvý, co tě tu pořád drží?“ 
 
Směješ se a já do hlubin času padám
za světla hvězdného prachu stěží dýchám
 
 
 
V. Vlny III.
 
Břeh postele, na které ležím
s knihou o pedálech,
omývají eolické vlny
s klidem věčnosti
na kterou
O rok později
odešel jsi
ležím uprostřed těch vln
ukryta v hluboké vpadlině
obklopena molekulami
kyslíku, vodíku, chloridu, sodíku,
vysušená, přidušená,
snažím se je oddělit
nedají se dýchat ani pít
čekám na vlnolam
 
 
 
VI. Zapadající tvář lásky
 
Slzy
slané jako oceán
příliv a odliv
řízený měsícem
zářícím v úplňku
jako duhovky
tvých slaných jezerních očí
ve kterých tonu
i když už nejsou
i když spí metr pod zemí
 
za tvými zavřenými hebkými víčky
 
Tonu
ve vzpomínkách
Když tu z propasti pod nimi
ozve se
Iris
A já budím se
 
Slzy
slané jako oceán
stékají po tvářích
Jsi v každé z nich
Sušil jsi je svými rty
 
Už tu nejsou
Už nikdy se z nich neozve
hlasem čmeláka s duhovými křídly
„Hi, Iris”
 
 
 
VII. Zrcadlový labyrint
 
Ztracen v zrcadlovém labyrintu
ve kterém není možné ztratit se
bez vchodů či východů
Nelze vejít a nelze odejít
 
Na horské pěšině v tichém lese
pulzujícími prsty měřím mízní tep
kořínkům tvých prořídlých vlasů
Stačí jeden výkřik a budeš bezvlasý
 
Bájní ptáci v sedmi barvách duhy
třpytivé acháty ve tvých korunách
učí se zpívat nápěvy
Messiaenův kvartet pro konec času
 
Slunce pokrývá měsíc svou září
horypěšinastromyjáibájníptáci za soumraku
v jednotě mizíme a splýváme v jeden celek
i myšlenky usínají
v nejtmavším odstínu bílé
přirodily se noční vůně
rozkvétá ticho
 
Zrcadla ztracená ve svých odrazech
ve kterých prý není možné ztratit se
Usínají v měkkých květech ticha
Nelze vejít a nelze odejít
 
 

Štítky:

|

Zpět