Finalisté LSFH 2020: Marie Škrdlíková

29.09.2020 20:46

 

 

sežeň mi poslední slova

abych je mohla zakřičet do světa

který mě právě opustil

 

 

---

 

nad čarami v písku

vyrůstají vulkanická pohoří

která už víckrát nespatřím

leda ve větru

z okna

za dnů

když zvednu roletu

jen kvůli květinám na parapetu

 

 

---

 

ležím na horizontu

převrácená vzhůru nohama

-  půjdu se potápět

mezi ryby a poseidóny

a skrývat se do tvarů

které můj strach

povyšují na melodii

padajících hvězd

 

 

---

 

jsem orion jsi mýtina

jsme noční zdevastovaná krajina

já lež o mořských vílách

ty chladné stříbro němých ryb

 

jsi mladý dospělý jsem larva běláska

a doby kdy máme jméno

nejsme nic

 

 

---

 

podzim protahuje

své stonky krajinou

a v prstech svírá kapky deště

v blátě podél kolejí

skřípají dlaněmi

lidé mezi bodláky

 

až když se vlak zastaví

stéká déšť vodorovně

a děti na nástupišti

si přestanou zacpávat uši

 

 

---

 

chci si koupit čokoládu

koupit si rohlík

ještě něco si koupit

a pak si sednout na zem

 

přeju si jen tak zanechat myšlenky v dlouhých frontách u pokladen rušných supermarketů

a stát se bezbolestným vykloubením

bezejmenných obratlů

 

 

---

 

když na kříži rostou houby

dvacet jedna kormoránů

řve buddhistické mantry směrem k moři

a my řvem na opačnou stranu

ježiši!

tohle je tričko za patnáct set

co když se ušpiním?

a ježíš odpovídá

neboj se!

 

 

 

---

 

díky žes mi zalévala květiny

a díky za třpytky tvých řas

upuštěné do hlíny

zkouším je pinzetou

se zavřenýma očima

skládat do různých tvarů

a s vůní kvetoucího ibišku v kolenou

dopadám na hranu

neodpustitelných klopýtnutí

 

 

 

Marie Škrdlíková se narodila roku 1999, pochází z Uherského Brodu. O sobě napsala následující: „Uherský Brod, tam se vracím, tam se chodím projít ke hradbám a k rybníku za nemocnicí. Brno, tam mám kamarády a svůj pokoj a ve vnitrobloku občas potkám vlčáka, co má prý separační úzkost. Básně píšu pořád, hlavně za těch nejobyčejnějších dnů. Nejvíc po večerech v posteli, když se poslední šaliny vrací domů. Trochu studuju, trochu pracuju, ale spíš se tak poflakuju a dívám se, co se kolem děje, zrovna mám nejradši Svratku a její tichá mola.“

 

..

 

Kompletní přehled finalistů 48. ročníku Literární soutěže Františka Halase zde.

Vyhlášení výsledků je plánováno na 17. října 2020 v Kunštátu.

 

 

 

 
 
 
sežeň mi poslední slova
abych je mohla zakřičet do světa
který mě právě opustil
 
 
 
---
 
nad čarami v písku
vyrůstají vulkanická pohoří
která už víckrát nespatřím
leda ve větru
z okna
za dnů
když zvednu roletu
jen kvůli květinám na parapetu
 
 
 
---
 
ležím na horizontu
převrácená vzhůru nohama
-  půjdu se potápět
mezi ryby a poseidóny
a skrývat se do tvarů
které můj strach
povyšují na melodii
padajících hvězd
 
 
 
---
 
jsem orion jsi mýtina
jsme noční zdevastovaná krajina
já lež o mořských vílách
ty chladné stříbro němých ryb
 
jsi mladý dospělý jsem larva běláska
a doby kdy máme jméno
nejsme nic
 
 
 
---
 
podzim protahuje
své stonky krajinou
a v prstech svírá kapky deště
v blátě podél kolejí
skřípají dlaněmi
lidé mezi bodláky
 
až když se vlak zastaví
stéká déšť vodorovně
a děti na nástupišti
si přestanou zacpávat uši
 
 
 
---
 
chci si koupit čokoládu
koupit si rohlík
ještě něco si koupit
a pak si sednout na zem
 
přeju si jen tak zanechat myšlenky v dlouhých frontách u pokladen rušných supermarketů
a stát se bezbolestným vykloubením
bezejmenných obratlů
 
 
 
---
 
když na kříži rostou houby
dvacet jedna kormoránů
řve buddhistické mantry směrem k moři
a my řvem na opačnou stranu
ježiši!
tohle je tričko za patnáct set
co když se ušpiním?
a ježíš odpovídá
neboj se!
 
 
 
---
 
díky žes mi zalévala květiny
a díky za třpytky tvých řas
upuštěné do hlíny
zkouším je pinzetou
se zavřenýma očima
skládat do různých tvarů
a s vůní kvetoucího ibišku v kolenou
dopadám na hranu
neodpustitelných klopýtnutí
 
 
 
Marie Škrdlíková se narodila roku 1999, pochází z Uherského Brodu. O sobě napsala následující: uherský brod, tam se vracím, tam se chodím projít ke hradbám a k rybníku za nemocnicí. brno, tam mám kamarády a svůj pokoj a ve vnitrobloku občas potkám vlčáka, co má prý separační úzkost. básně píšu pořád, hlavně za těch nejobyčejnějších dnů. nejvíc po večerech v posteli, když se poslední šaliny vrací domů. trochu studuju, trochu pracuju, ale spíš se tak poflakuju a dívám se, co se kolem děje, zrovna mám nejradši Svratku a její tichá mola.
 
 

Štítky:

|

Zpět