Finalisté LSFH 2022: Jan Horský

08.10.2022 12:04

 

 

Izolační vrstvy

 

Večer mluví proti tobě

Z pruhu na silnicích vyříznout obraz

 

něco jako vzpomínka tu teče z okapů

něco jako

hlavy nakloněných domů

Uvnitř neviditelný pohyb

jen stát se přechodem

            jen uloupnout

Tu mapu čtyřdenního města

aby Mám úzkosti

a Rád jsem tě viděl

aby kalná jezera psů a pomlček

abych všem cizím oknům

nebyl můrou

 

a teď se tesám

z betonu a skla

z kouře, z hrudi

a z odcházení

 

Hledám jiné slovo pro zeď

místo moří bloudím po ulicích

jako bych hledal

jako bych něco hledal

a ne jenom další

místo plné muších kapek

a plachých století

 

a večer pořád mluví proti mně

soudržně s nocí

 

 

 

A moje ruce (tělo se podobá poušti)

 

Oslovuju se generickým maskulinem

jen tak ze zvyku

stát se purpurem a

(však jsem taky ze svého těla)

kdybych mohla vypla bych

barvu

barvu

barvu

 

Venku hrudí bouře

Skrz

naskrz

přímo do sedel

děti se nadechnou, když vjíždí do tunelu

přímo do

a moje ruce míří jedna nahoru druhá

hledá stín

Sgrafito, orosené náměstí a

(tělo se podobá poušti)

 

Venku hrudí bouře a

okusuje prstům nehty

skrz

Mou dobou (čas nemám) prorostl pelyněk

v zubech mi cinkají dlažební kostky

Budoucnost není v nás

krky cimbuří i u Vltavy (před i za)

moje blízkost jsou jen mimikry

Co je komu do nás?

 

Smiřuji dálku

s dálkou

 

kapradí tu dýchá po dveřích

dveře seschlé na kost

dveře seschlé na

 

mezi sys a diastolou

roste magistrála

A moje ruce (tělo se podobá poušti)

smiřují dálku

s dálkou

 

 

 

Pražce, vertikály, kolize

 

Snažím se nezaspat

o tři tóny hloubš

 

Padavě klikatím. Z parket smetám soudnosti

Díváš se na mě až mráz do kostí

 

Obrazotvornou plyš si strkám do uší

o tři bloky dál hoří dveře

Vždycky tady něco hoří

ne vždycky o tři bloky dál

 

V okně tvůj odraz, pach barvy a

bylo by nám líp bezesný

Snažím se o

Ftup

        ftup

  ftup

Díru ti Pane vyšňupu do nebí

 

Zubařům na truc plivu do očí

pozoruji je všechny tři

přes kliční jamku.

 

Nikdy mě nevidíš z míst bdění

tam přepravuju světlo do sítnic

 

Díváš se na mě

Nasládlá zvukem holubího vzletu

podobáš se prahu

o tři tóny hloubš

 

 

 

I.

 

Den visí pověšen

a moje noha se střechou:

rovnice nebe

 

hlavou mi protéká řeka

od podkroví až do

 

Zavřeš oči a nevidím nic

na víčkách ospalky z vodního kamene

pod nimi

ta perverzní touha

vymizet do lhostejnosti

 

vyspím se s každou sochou

jen tak z rozmaru

je studená

a krásná

je krásná, je tak krásná

 

hlavou mi protéká

až do sklepa

 

Chtěla bych ti něco slíbit

nebo aspoň vyprávět, ale

voda je tu těžká

a možná se musíme proměnit.

Zcela.

 

 

 

II.

 

Ekoteroristi vyhlásili válku úhloměrům

Kruh visí a podobá se času

schovaný ve sklepě

mezi krápníky a zbytky defenestrací

a právě tady

mě voda svléká

ze sutin

a teče do delty

 

Chtěla bych ti něco slíbit:

Prašné šupiny na oknech, zbytky deště a

všiml sis, že desetinnou čárkou

z nás vytéká svět?

 

Den visí pověšen jako když ses koukla do deště

a neviděla nic

jen bohu srůstat obočí

 

Otevřu oči a souhlasím s mořem

jsou roky co nám nepatří

a nepatřily

a patřit nebudou.

 

 

 

Dauba

 

Venku hoří špinavá nálada

ohraná a nepopsatelná

Stačí dívat se

jak dýchá

 

průtrží sem svítí bůh

       nebo slepota

 

Moje babička voní po dešti

mluvíme spolu o snech a o tancích

v šedesátým osmým

 

Nesmyslnost věci

ze mě vykřesává poddajné úsměvy.

Tohle je kraj ničeho.

 

Venku čtyři stupně vevnitř pět

bez dechu jsme všichni

 

 

 

Předzpěv ke krajinomalbě

 

Pohybovat se městem

s nenápadnou prudkostí šera

Partikule, střepy krajin

a sklí nám kůže na rukou

Slova tu píšem do mokrých

temnosvitných betonů

Jen

 

Spolknout

černé slunce, ne spíš

spolknout dechy

dlouhé jako olovo

spolknout celé století

 

dnešek tě zplodí

 

Nebe se holubí a já s ním

Je nám sto padesát let

Jenom

Je nám Paříž do nicoty

Schovávám tě

v bytu na Krásenský

pomalu nalamuješ slova

z rány nesvítá

a my

malujem žlučné světy

na zdi kam jinam

jenom

pohybovat se městem

s prudkostí

je nám slunce do očí

škoda pršet

dnešek tě

 

Ztratit černé století

Něco se mu usadilo v krku

jako nevyřčený konec věty

asi vltavín

Obtisknout slunce do ruky

dnešek tě zplodí

 

Jsme moderní

a tak stáří

a tak unavení

 

 

 

Jen to nejmenší

nejtišší

nepodstatné ticho

Vejdi do mě jako se vchází

do podchodů, do vnějšku

 

Znám to: ponor do přestupní stanice

Sisyfovské schody, ne

už jenom eskalátory

hřmí tu trojhlavá vzpomínka

 

Vyskloňovat se do okolí

vystředit se z podstaty

Jen to nejmenší

meziříčí zavřených dveří

 

metafora má tři tváře

já mám dvě

Hláskuju se z dlaždic

z rámů a z dlaní

Bůh-kurtizána

ukusuje historiím prsty

 

Znám to

Znám vás všechny

(je vás tolik) a nemůžu vás vyslovit

všechny nás štěpí ta bezobzorná světla

 

Hláskuju své jméno

šeptám ho jako triptych

a neslyšně obětuju vlnám

 

stejnou cestou dovnitř stejnou ven

ještě dýcháme

Jenom se schovat do prasklin, stát se

stát se okolím

Jen tím nejmenším

jenom dveřmi

příchodem a odcházením

 

Na příjmu jsi mluvil s doktorem

a já přemýšlel, jestli je ten kostel

uprostřed areálu secesní

a nad tou ironií

 

vymazávám koncovku

Jan

jen to

stát se okolím

 

 

 

Jan Horský se narodil v roce 2000, žíje v Dubé.