H(a)las uvnitř / 63. výročí úmrtí Františka Halase

27.10.2012 17:57

 

Dnes si připomínáme 63. výročí úmrtí Františka Halase. Níže přetištěný text Radka Fridricha zazněl v rámci pietního aktu u básníkova hrobu v Kunštátě v sobotu 20. října 2012.

 

Radek Fridrich: H(a)las uvnitř

 

Jsem zde, shodou řízených náhod. Poprvé v Kunštátu a třeba naposled. Ale to místo jako by není podstatné, důležitější je, proč jsem zde a ke komu mluvím.

Píše se rok 1982 a mně je necelých čtrnáct. Je poslední červen, opouštím sedmou třídu Základní devítileté školy Na Stráni v Děčíně a jdu směrem do města. V kapse žmoulám obálku s penězi, kterou jsem dostal jako odměnu za vysvědčení (myslím, že jsem měl dvě dvojky), ale to je jedno. Podstatné je, že přicházím do knihkupectví na ulici Prokopa Holého a v nějakém podivném rozpoložení si kupuji výbor z Halasovy poezie. Podotýkám, že jsem o něm možná slyšel, nevím. Zároveň podotýkám, že v knihovně mé maminky (otec nikdy nečetl knihy, pouze noviny), byla samá beletrie typu - Milenci a vrazi Vladimíra Párala nebo Medojedky Roberta Ruarka. Nevím, co mě tenkrát vedlo, abych si koupil poezii. Tedy abych si koupil první knihu poezie do naší rodiny, neboť jsem nikdy nebyl tím recitátorem v různých soutěžích, odmítal jsem se toho zúčastnit a bylo mi trapně, za ty seřazené spolužáky, kteří střídavě deklamovali různé texty.

Byl jsem poezií naprosto nezasažen! Ještě jednou bych se chtěl vrátit k tomu pocitu a vracím se k němu ve vzpomínce nyní. Jsem čtrnáctiletý kluk, který hraje fotbal, jezdí na kole, žije obyčejný život maloměstského kluka na okraji severních Čech a koupí si poezii Františka Halase.

Vzpomínám si, jak jsem ty básně četl, a nic mě nezasáhlo. Verše se staly neznámými šiframi, o kterých jsem nevěděl, co si mám myslet a tak jsem knihu vsunul do police mezi ostatní a nechal ji spát.

O pár let později ve mně rozžal svíci poezie učitel češtiny Václav Zeman (jako devadesátiletý zemřel letos 30. září). Děkuji vám, pane profesore! Vděčím vám za mnohé, za Baudelaira, za Verlaina, za Rimbauda, ale i za Šrámka, za Tomana, za Nezvala, za Holana a za Halase. Teprve u Starých žen jsem pochopil, že poezie nejsou jen „básničky“, jen jakási lyrická alotria, ale mozolnaté obrazy jako u jedlíků brambor van Gogha a pak se mi František Halas již vracel, vytrvale kolem mne kroužil. Tu zhudebněný Janem Burianem („když rubáš máchají“), tu radostně kontaminující milovaným Traklem, když jsem psal diplomovou práci na Bohuslava Reynka.

Podotýkám, že nejsem vytrvalým Halasovým čtenářem, nenosím si ho v sobě a intenzivně se jím nezabývám. V sobě mám někde ukrytou jakousi spodní jeskyni s černou Punkvu poezie, nad kterou létají netopýři a kaloňové; a ze které se občas napiji, abych se ubezpečil, že je pořád stejně fascinovaně hořká. A ačkoliv v mé poezii najdete řadu stejných motivů, jedná se o jakousi mimoděčnou nápodobu, ale to nevadí. Pro mě bude František Halas prvním básníkem, prvním se vším všudy, prvním, kterého jsem si dobrovolně a svobodně koupil, prvním, kterého jsem nepochopil (a proč bych vlastně měl) a prvním, nad jehož hrobem mluvím. Hlas Halase si nesu uvnitř a děkuji za vše nevyslovitelné…

 

Tradiční pietní akt se konal v rámci Halasova Kunštátu 2012, jehož součástí bylo mimo jiné dvoudenní setkání finalistů 40. ročníku Literární soutěže Františka Halase.

 

- - -

 

FRANTIŠEK HALAS

ve výběru finalistů 40. ročníku literární soutěže Františka Halase

 

 

MOUDROST

Pravdy ty
staré jak víno které stáčel Noe
jsou dopity
kde najít nové

Gordický uzel vrásek
přesekni jedním sekem
bez otázek
smíchem

Nač Proč
Ropucha na prameni
zab a shoď
bez truchlení

Neumírat smrtí
životem umřít
za smrt i rak se stydí
hleď všeho užít

Evropa slehne
do kouta noste jí sny
z úst jí padají růže
a karabiny

 

[Sepie, 1927]

Petr Mezihorák

 

 

PÍSEŇ

 

Pod mlhou tvé pleti

jiskření se tají

pod lupínky víček

stíny rozkvétají

 

Samota tě stíná

v nocích beze snění

zpívá meluzina

až do kuropění

 

Ne to ty jen tak říkáš

vždyť to možné není

vidím že teď mžikáš

přes pláč udivení

 

[Kohout plaší smrt, 1930]

František Formánek

 

 

ZE DNA

Štýrskému

S horoucí falší miluji tento svět
bohem rozsvícený ďáblem znečištěný
s hněvivou láskou miluji tento svět

Dno hladomorny plné havěti
z jejíhož dna i ve dne vidíš
vše co v snách se bojíš viděti

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí
stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním
trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí

Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná
jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče
co pípá nejsouc mezi svýma

Proč kohoutíš se srdce mé
písek hvězd slzy všech vysuší
do chladných růží na tvář padneme

[Kohout plaší smrt, 1930]
Tomáš Tománek

 

 

TIŠE

 

Kláskem hubeným je tělo tvé

z nějž zrno vypadlo a nevzklíčí

jak klásek hubený je tělo tvé

 

Přadenem z hedvábí je tělo tvé

toužením popsané do vrásky poslední

jak přadeno z hedvábí je tělo tvé

 

Spáleným nebem je tělo tvé

číhavě v tkáni smrtka sní 

jak spálené nebe je tělo tvé

 

Přetiché je tělo tvé

jeho pláč zachvívá mými víčky

jak tiché je tělo tvé

 

[Tvář, 1931]

Iva Grajcarová

 

 

NOCI

St. K. Neumannovi

 

Noci svůj půvab dej jen zasvěceným

dýchají horce vstříc tvým rtům

hned z rána krásu tvou hledají s rozteskněním

noci svůj smutek dej jen milencům

 

Noci svůj chlad dej jenom poraněným

jim jizvy scelené otvírá jiter šum

jsou živi tebou jen a svým zaslíbením

noci svůj lék dej jenom milencům

 

Noci svůj klid dej jenom zatraceným

vzpomínek dávných berou opium

každý z nich děckem ode všech opuštěným

noci svůj domov dej jen milencům.

 

[Tvář, 1931] 

Jakub Drážník

 

 

PODZIM

 

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

 

Ty krásná větrnosti čistá
mi v dýmu natí dětství vracíš zpět
a zase žádostiv se vracím v stará místa
svou lásku povědět

 

Chudobě tvé a lidské bídě
že navždy jsem jen s ní
podzime ve své tesklivině
jen na mne dolehni

 

a vyplať kovy listí svého
mě ze dnů odraných
a zbav mě všeho bázlivého
bych jiné v sebe vdých

 

Jak peníz tiše položený slepci
jsi tu můj podzime
jak peníz tiše položený slepci
jste tady vy dny mé

 

[Dokořán, 1936]

Kristýna Sedláková

 

 

AŽ BOMBA PRASKNE

 

Poleze dál

rýhujíc bahno

Otevře se

 

Škeble

 

Bledé pohlaví vod

 

Všecko začne znova

za netečnosti prvních ryb

a hvězdy

plankton bývalých básníků

otřesou se mlhou

v chámu mlhovin

 

[A co?, 1957]

Pavel Zajíc

 

 

***

ve vatě zvuku
drahokam slova
a do knih padá tma
jak ženy obírají z nás
tam nitku a tam vlas
když stojí s námi
zrovna tak dotýkán jsem tu

[Z rukopisů]
Alžběta Luňáčková

 

 

 

Ani k donošení

ani k uhlídání

to není

 

Hledaje příkaz sluchu nehledám

a dech nabíraje

dech jen nabírám

 

Zaviním jak tak neštěstí

a jak tak radost zaviním

tím co si myslím

tím v co teď doufám

tím s čím si zahrávám

až to tam jednou dolehne

 

Jen co to tam dolehne

 

Nějaká žena ruce zalomí

zapláče děvčátko uraženě

nějaký chlapec co neví obejme

muž prchle zakleje

 

Co zvedám zaviní čísi pád

co upouštím bude mu vzlétnutím

 

Já nejsem už

pro zrádné Ozvěny

Já pro Hlas jsem

pro uši neucpané

pro zrcadla oblýskaných loktů

ne pro fraky

 

Zatímco tamtěm poskakují ohryzky

myslet musím na jablko

na velikost obav spíš

než na malost jistot

 

Byl čas přišitých hvězd

Mařenek zmařených

rozkopaných dětí

 

Z loňského pláče smích

bez konce huby jsou

 

Podšívky

už o tom skoro nevědí

smlčují hlavní meldují vedlejší

ládují se a počítají

dělají jako by se nebáli

jako by nebyla smrt

 

Jen se na ně podívejte

 

Slušno prý si zpívat

Atom

co na tom

Bikini dají do šlágrů

neutopitelné husy to zakejhají

do cinkotu metálů

 

Kručí to ve mně děsem

a nic není po ruce

 

Nechci být masem vzduchu okolo

jak se to líbí jim

nechci být kůlem vyhlášek

veřejným míněním

nechci být nápovědou co polyká jen prach

těch jejich komedií

hraných na márách

 

Pták hlas Pták svoboda Pták prostor

 

Závidím

 

Proti přitažlivosti zemské

do výšky volím pád

daleko odkud spadnout nemajících

a levou chci jen psát

tygra i s beránkem

 

Ale i verše závidím

vědoucí nejsoucí

stojí to za to pro ně se žrát

závistí zrovna tou

náručí vody

 

Chci být i kýmsi čten

a pochválen

na světlou památku

až svedu

sám sebe psát

vytržen z Poezie

 

nešťastně šťasten

 

[A co?, 1957]

Eliška Beranová & Pavel Martinec