~

zrodila jsem se z krajiny. z otisků stop v rozblácených cestách, ze starých úvozových cest, kterými proudilo zboží. z pasek po vykácených lesech a z luk, které udržuje už jen domluva přírodních rezervací. i nalezené objekty v krajině byly mou součástí. to vše nevědomě, ale zároveň tak moc vědomě jako v kterémkoli dalším člověku. krajina v sobě nesla paměť a ta paměť se s mojí prolínala. buňky v mém těle vzpomínaly na jáhelné kaše a švestky u cest, pro které krajina v paměti držela své místo. a vždy, když se potkáme - bez oprese města - v sobě tyhle části rozpoznáme a já si lehnu do trávy a tehdy, teď a jednou se stane jedno.

 

 

 

~

a možná jsem tu už někdy stála,

když ještě nebylo stát kde.

prsty se mi bořily do nekonečna,

jak do písku.

okolo protékal les,

co ještě - nebo už? - nebyl lesem.

přes cestu ležel spadlý strom

s červenými jeřabinami,

co můžou být i oranžové,

ale byly červené

vypadalo to,

že sněží.

 

 

 

~

našlapuju na kraji svojí tůňky

a cítím, že se blíží velká vlna

doufám v ni!

že mě smete do proudu řeky,

kterou jsem chtěla plynout

odjakživa

zatím jsem ale vděčná

za tu svou tůňku.

piju z ní

a pozoruji odrazy slunce

na mikroploškách hladiny

a stíny jejich hran na dně

pouštím po proudu květy

samotné i ve věnečku

některé se topí

jiné skáčou po hranách

tak lehce

tlačí je tůň

ve které se bere síla v tom,

že to s ní jde z kopce,

a ke stání na místě se vyžaduje síla.

chci do ní skočit,

ale ještě nebyla

bych hráz

a to už jsem byla.

 

 

 

~

zapadla jsem do proudu dění

jak voda do řeky

zcela samozřejmě.

působením gravitace

se duše rozlila do různých

koryt krajiny,

kterými plynula

generačním předurčením.

 

 

 

~

a kdyby oceán odhalil

kapky z našeho potoka,

skočila bych do něj

pro objetí horských balvanů,

písku a kořenů bříz

za domem.

 

 

 

~

dlouho jsem si myslela, že meziprostory jsou přechodná místa. tedy vlastně, nejdřív jsem si myslela, že neexistují vůbec. zjišťuju ale, že meziprostor třeba není tím, čím se zdá, ale že může být prostorem sám o sobě. jen je navigace v něm obtížnější a hledání křižovatek (s jejich oběma vlastnostmi rozbíhat se i sbíhat) dá mnohem víc práce. mapy takového území nejsou stavěny cestami stereotypů vázajících se na prostory očividné. je to spíš skládačka jiných rozstříhaných map s mnoha slepými místy, kde si má člověk asi domýšlet mosty, pěšiny a rozkvetlé louky.

 

 

 

~

když usínám

vzpomínám na letní širák

a tíhu země pode mnou

tíhu těla

hradbu trávy

okolo hlavy

nohou

k obloze se tyčí jak plot

kolébka

pro těžké tělo

co snad na chvíli

splyne se zemí

a přitíží

jí,

odkloní

trasu o loket mravence

nebo pohnutí křídla motýla

v amazonském pralese

-co z toho je menší

to je ten bod

a ráno je všechno jinak

 

 

 

~

bylo pozdě.

divoké louky se těžko pasovaly

do tvaru ulic

grid plánu

i s původní zástavbou měly problém

 

 

 

-

v truhlících na oknech

zrovna rozkvétaly narcisy

a hyacinty

jejich těžká vůně

padala do ulic

a mizela pod podrážkou boty

jak žvejkačka

držela tři kroky

a pak se rozplynula

do škvíry

kočičích hlav

řeky vlastního ekosystému města

 

 

 

~

nad zeleným gaučem

visela reprodukce zátiší

v ozdobném rámu.

jablko dát králíkům

a drobky chleba

nasypat slepicím.

obraz jsem potkala po letech

v národní galerii

-plastičnost barev

pobízela k uloupnutí.

krmím jimi kropenatky,

na chladné podlaze galerie

cvakají jejich drápky.

 

 

 

Kateřina Zadáková se narodila v roce 1995, působí v Praze. 

..

Kompletní přehled finalistů 52. ročníku Literární soutěže Františka Halase je k dispozici zde.

Vyhlášení výsledků je plánováno na 19. října 2024 v Kunštátu.