Pravda

Nechci to vědět, nechci se dívat.
Sundejte někdo ze schránky
cedulku o tom, že chci jenom pravdu
a žádné reklamní letáky.
Hoďte si kamenem, mně je to jedno.
Nést můžu jen to, co unesu –
a mapu k tomu, co tu teď nechám
mám stejně pořád v notesu.

(Náplavka, květen 2018)

Kamufláž

Z podzemní kobky plíží se zloděj –
nohy má bosé a není ho slyšet.
Moc dlouho nebyl o chlebu a vodě
mříže jsou z gumy a náramky z plyše.
A za zdmi ozývá se dusot hlavní stráže –
namísto zbraní mají velkou spoustu řečí.
Já s kapitánskou čapkou jsem ten, kdo jim káže –
a všude po zdech cely –
nápisy, akvarely –
celé té promyšlené kamufláže.

(Doma, červen 2018)

Trochu víc odvahy

Kdybych tak měla jen trochu víc odvahy,
zeptala bych se tebe,
Blanko.
Proč mě i v létě studí země - a jestli je ti lehká?
Kdybych tak měla jen trochu víc odvahy,
nechala bych se tam v podzemí zamknout –
na malou chvíli by zmizelo ve tmě i to,
po čem se stýská.

Kdybych tak měla jen trochu víc odvahy,
zeptala bych se tebe,
Marie.
Proč pořád tolik bolí být sám - a jestli jsi teď sama?
Kdybych tak měla jen trochu víc odvahy,
zeptala bych se, než mě čas opije –
kolik ho vlastně ještě mám
a jak bych ho oklamala?

A kdybych snad měla ještě víc odvahy,
neptala bych se už vůbec na nic.
Prostě bych pustila všechna svá závaží.
Když nemáš závaží, vůbec nic nevážíš
a když nic nevážíš
vítr tě unáší.

Vzdávám se celému světu.
Vzdávám se všeho, co mám.
Ať vítr mě zanese, kam jenom přeje si –
odnese duši mou nad pole, za lesy –
položí tělo mé, ať si ho vezme zem.
Ruce a nohy i s mou těžkou hlavou,
já vzdávám se všeho, ať zarostou trávou –

maso i kosti –
a všechno,
co myslím, že jsem.

(Noc, říjen 2017)

Na mostě  

Pode mnou usíná Vltava.
Co se jí asi tak zdá?
Mně už se dlouho nic nezdává –
po nocích zpívá mi tma.
Za zády zvonění tramvají,
racek se pod křídla schoval.
Sochy si na mostě šeptají.
Kdopak je asi ta nová?

Na sobě železnou košili
netroufnu si dolů skočit.
Jak dlouho co jsme ji ušili,
jak dlouho budem ji nosit?
Zamávám vltavské flotile
a Svatý Prokop mi zpívá,
že i proti téhle přesile
můžu snad vyváznout živá.

(Na Karlově mostě, květen 2018)
 

Kareřina Tichá se narodila v roce 1994, pochází z Vlašimi, žije v Praze. Její básnický profil uveřejňujeme i přesto, že se ze setkání finalistů 46. ročníku Literární soutěže Františka Halase omluvila.

..

Kompletní přehled finalistů 46. ročníku Literární soutěže Františka Halase zde.
Vyhlášení výsledků proběhne 13. října 2018 v Kunštátě.