Lucie Janečková. Foto Jan Baron

Básnický profil Lucie Janečkové na facebookových stránkách soutěže

Uznání poroty 53. ročníku Literární soutěže Františka Halase dále získali

Vojtěch Bartoš (*2002)

Šimon Kinc (*2000)

Barbora Schimiková (*2003)

Padesátého třetího ročníku Literární soutěže Františka Halase pro mladé básníky a básnířky ve věku do třiceti let se zúčastnilo 71 autorů a autorek z celé České republiky. Zaslané příspěvky posuzovala porota ve složení Klára Goldstein (básnířka, literární vědkyně), Miroslav Chocholatý (literární kritik, vysokoškolský pedagog), Vojtěch Kučera (básník a příležitostný editor, dramaturg Literární soutěže Františka Halase).

Na dvoudenní setkání, které proběhlo v Kunštátu ze soboty na neděli 25. až 26. října 2025, přijala pozvání desítka finalistů a finalistek, jejichž tvorba byla představena i na internetových stránkách soutěže. Kromě již jmenovaných to byli Anežka Ficová, Eliška Jalůvková, Vojtěch Kameník, Štěpán Klinkovský, Veronika Matúšová, Adéla Rotreklová. Z důvodu pobytu v zahraničí se omluvil Hynek Veselý. V rámci setkání proběhla rovněž připomínka básnické tvorby Františka Halase a uvedení básnické sbírky laureáta soutěže z roku 2024 Jana Trtílka Zpoza dveří serverovny je slyšet hlasy.

Účastníci vyvrcholení 53. ročníku LSFH u hrobu Františka Halase. Foto Jan Baron

Knihy pro finalisty poskytla nakladatelství Dobrý důvod, Host, Weles, Šimon Ryšavý a Moravské gymnázium Brno. Finalisté obdrželi rovněž jedno číslo obtýdeníku živé literatury Tvar. Děkujene!

Jan Trtílek. Foto Jan Baron

Tváří v Tvar! Salonek hostince Panský dům v Kunštátě. Foto Jan Baron

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Lucie Janečkové

S básněmi Lucie Janečkové se letos setkáváme podruhé, s básněni novými, ale kořenícími v téže přesvědčivosti a břitké sdělnosti. Letos je zřetelnější jazyková úspornost, nestrannost, občasné zření přes zrcadlo ironie, která se ovšem dotýká nás všech, stejně jako rovina mýtu, ze které nějakým zvláštním způsobem letošní básně vyrůstají. Mýtu, který je v kořenech každého z nás, na kterém se aktivně (i když snad ne dostatečně) všichni účastníme, respektive občas jsme usvědčeni z toho, že spíše stojíme na okraji cesty, vedoucí tam, kde se možná bojíme pojmenovávat a existovat sami za sebe. V básních Janečkové není nic navíc. Spojuje neokázale a v překvapivých momentech všechno to hutné a určující, čím je tkáno lidstvo a jeho smysl pro vlastní existenci a zánik. To okamžité s odvěkým, zákmit určujících vzpomínek se všemi nelichotivými konstantami člověčenství. Věčná koexistence nehybného a nově vznikajícího, onen „nový den na dně rašeliniště“. Živá pochybnost, zda je možné spájet tyto dva póly a nutkavé pokoušení se o cestu navzdory. (Klára Goldstein)

Lucie Janečková. Foto Jan Baron

Poezie Lucie Janečkové je tichá a sebezpytná. A přece cosi podstatného se děje za nevzrušivou oponou všednosti. Okamžiky jsou zachyceny ve své neopakovatelnosti čirým, nekomplikovaným veršem. Někdy se autorka pro obraz vydává do hlubin paměti, jindy využívá záznamu bezprostředního prožitku, základním prostorem se jí stává město. Snaží se donutit čas, aby vydal svědectví o proměnách zkoumané reality, propojením minulého a přítomného s budoucím. Jedná se o poezii přesvědčivou, zbavenou balastu a výrazově prázdných dekorací. Básně Lucie Janečkové nabízejí zajímavý paradox: čím jsou úspornější, tím jsou také objevnější. Věru zajímavý básnický hlas! (Miroslav Chocholatý)

Lucie Janečková se v 53. ročníku Literární soutěže Františka Halase prezentovala deseti krátkými básněni s maximální délkou osmi veršů. V sevřeném prostoru se však dějí velké věci. Za každou básní zeje údiv a touha znovu se vracet, setrvat, zkoumat nevyřčené. Čtenář se durdí u rozpřažených point a jásá: „Takže… tohle jsi teď ty?“ Autorka byla finalistkou soutěže již v roce 2023, kdy poslala čtyři veskrze rozsáhlé ženské básnické portréty Miládka, Klárka, Štěpánka, Anička, charakteristické, mimo jiné, výraznou syrovostí. Básně Lucie Janečkové (zaslala je i v roce 2022)  se mění. Krystalizují. A zrají. Jejich čas je tu. (Vojtěch Kučera)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Vojtěcha Bartoše

V básních Vojtěcha Bartoše se potkává něco pro mě výjimečného, jiskřivá originální obraznost, odvaha sáhnout ve slovech tam, kde není půda měkká a rozoraná, ale prorostlá mrazem. A přesto. A co nejhlouběji. A zároveň zrak a srdce otevřené směrem k otázkám tak důležitým a nevyhnutelným, jichž se mezi letošní desítkou překvapivě nedotkl nikdo – otevřeně pojaté queer téma a téma politické (to s ironizujícím a přesto citlivým pohledem na to, čím se stáváme jako jednotlivci i jako skupiny ve světě, kde se přepisují dosavadní hodnoty a nenávist se vybíjí na těch nejbezbrannějších). Toto čistě lidské angažmá, poukazování na nutnou pestrost a diverzitu světa a zároveň na jeho nespravedlnost a nevyrovnanost sil, v nichž ale nemusíme být nutně ztraceni, u Bartoše vnímám jako jeden z nejsilnějších spodních proudů, z nichž se jeho poezie napájí. Důležité je zejména to, že zřetelně není jen nějakým gestem, ale výsledkem hluboce žitých skutečností, které nutí vyjádřit a pojmenovat právě takhle, syrově, sytě, nutkavě, strhávat nálepky z jevů ve společnosti i sám ze sebe jako strupy a nebát se opětovného krvácení. (Klára Goldstein)

Vojtěch Bartoš. Foto Jan Baron

Je zřejmé, že Vojtěch Bartoš svůj básnický hlas intenzivně hledá. Je to hledání pevnějšího, smysluplnějšího tvaru básně, vnitřní soudržnosti textů, balancování mezi lyrickou deskripcí a fragmenty příběhu, pohyb od poetismu k obecné češtině. Postupně se jako jistá konstanta vynořuje snaha o spojení každodenní reality a její reflexe. Autor oproti své předchozí tvorbě nyní více spoléhá na vůli ke gestu a na sílu intelektu. Tato strategie někdy funguje dobře, někdy méně.  Je sympatické, že zkouší nové cesty, nový výraz, nové podoby obraznosti. V básních se objevují četné aluze na širší kulturní kontext, což vytváří jakousi mozaikovitou strukturu textů, jejichž kompaktnost je ne vždy přesvědčivá. Klíčem k další tvorbě bude snaha o posílení intenzity sdělení. (Miroslav Chocholatý)

Básně Vojtěcha Bartoše (do soutěže jich zaslal celkem sedm) zaujmou silným odosobněním i invenčním formálním zpracováním. Autor se nebojí zneviditelnit sebe sama, metamorfovat do postav, metamorfovat do věcí. Ba, co víc, metamorfovat do samotného textu. Zaznamenání. Preparace. Za znamenání? Báseň jako NOVÝ DOKUMENT. (Vojtech Kučera)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Šimona Kince

Poetický vesmír Šimona Kince je právě tak rozkročen do nekonečna svébytnosti, že vtáhne do svého jádra na jediný nádech. Prchavé denní okamžiky jako zadrhnuté uzly v tkanině velkých dějin či mýtů, jejichž přítomnost je pokaždé nevyhnutelná, ať už jsou nám východiskem, prostorem k obrácení či porovnání nebo posledním neroztrženým kusem plátna, který ještě snese ostrý vryp ironie. Lexikum jeho básní a obecně práce s jazykem je natolik svá, překvapující a ukotvená v jistotě básnického gesta, že naprosto nenechává prostor pro pochyby, zda něco mohlo být řečeno jinak. Záměrná nedořečenost umožnuje účastnit se děje za pomyslnou hranicí slov, zejména tam, kde jsou verše otevřenou ránou v naší vlastní paměti a přítomnosti. Přítomnosti, již je možné překročit v jakémkoli směru, a přesto zůstane zaťatá někde v hloubce, jako připomínka, analogie, alegorie... Vědomí, že jsme součástí obrovského příběhu, nekonečných dějinných vrstev, které prostupují do kteréhokoli, byť třeba banálního okamžiku naší existence a usouvstažňují ho s tím vším, co by se nás snad nemělo dotýkat, ale z podstaty poezie a logiky lidství se nás to nejen dotýká, ale číhá to na nás a vrhá se nám to do cesty. (Klára Goldstein)

Šimon Kinc. Foto Jan Baron

Nezvykle vyspělý výraz nabízí poezie Šimona Kince. Jeho básně se vyznačují až surreálnou obrazností. Ve srovnání s předchozí tvorbou autor rezignuje na pevný tvar či pravidelný rytmus. Text se valí na čtenáře jako rozbouřená řeka připravená ho strhnout do zvláštní logiky, v níž je vše přetavováno v obraz. Výjimečná zvuková organizace verše dynamizuje výpověď lyrického subjektu nejen po sémantické stránce, ale velmi nápadně právě v rovině zvukové. Úspornost výraziva se promítá i do užitých neologismů. Texty však nejsou surrealistické v pravém slova smyslu. Básně jsou spojeny se současností, v níž rezonuje minulost. Až děsivě přízračné násilí lidských dějin. Nalézáme zde osobitý výraz reflektující současnost i její dějinný rozměr (Kolín – město z kostí). Něžný výraz je střídán údery jsoucna, které jsou pro autora i čtenáře zraňující. Básně připomínají polyfonii dějů, prožitků či hlasů. Text nesměřuje k harmonii, ale má záměrně disharmonické vyznění, zrcadlí tíhu dnešního světa. Jedná se o poezii poučenou, s řadou aluzí na biblický kontext. Ten však není elementem zklidnění, ale spíše ústí v expresionistický škleb až výkřik. Opravdu nevšední texty! (Miroslav Chocholatý)

Šimon Kinc aktuálně žije v Kolíně nad Rýnem a v jeho básních je to znát. Občasná němčina dodává jeho rukopisu osobitý přívan, přítomny jsou i kolínské (německé?) reálie, pocit vykořeněnosti. Nebo snad lépe pocit nedokořeněnosti rovná se nedostatečného zapuštění kořenů po jejich přesazení. Některé básně jsou úchvatné (rozkvetly ty krásné stromy, v cizím domově). Ale je toho tam tolik (kolínské sny)! Tolik toho tam je (jazyky a stvořitelé)! To by jeden nevěřil, co všechno tam je (pilatus)! A jak je to možné, že to drží pohromadě (zpráva po stavu světa)? A drží to vlastně (pontifices)? (Vojtech Kučera)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Barbory Schimikové

Opětovně se v LSFH setkáváme s básněmi Barbory Schimikové. Tělesnost v nich vstoupila do nebývale zvnitřnělé a prožité fáze, kdy existují jen ta jediná možná slova, kterými lze pojmenovat daný děj, ne jen pojmenovat, ale podepřít zevnitř, posunout vpřed, naplnit smyslem. Všechno je vysloveno, ale nic není uzavřeno, čtenářova mysl putuje mezi stěnami, znovu a znovu se vrací, transformuje to vstřebané skrze další roviny a možná proniká tak hluboko právě proto, že dané básně nic nepojmenovávají explicitně. Opět jsou vytrženými, ale věčnými momenty, přesvědčivě a hybně zachycenými, které by se možná vsákly do kůže daného dne, ale zaznamenány v souhře všech smyslů vytvářejí bóje, mezníky, záchytné body. Básně, které jdou za slova a u nichž je možné se ukotvit, vztáhnout se k načtrnutému příběhu jako k osobně prožitému. Schimikové metafory jsou zase ty přesné, nabroušené čepele. A řezy po nich pěkně hluboké. Nelze než nasypat do nich sůl opětovného čtení a zvědomění skutečnosti, jak jsme svědky téhož v tolikerých neočekávaných vrstvách. (Klára Goldstein)

Barbora Schimiková. Foto Jan Baron

Barbora Schimiková nás svými verši vtahuje do privátního světa svého já. Časem její poezie je přítomnost. Poezie typologicky existenciální, v níž magnetická rezonance okamžiku zachycuje jednotlivé záběry, řezy každodenní reality, které směřují k nenápadné reflexi. Existenciální zacílení na přítomnost jen sporadicky naruší vzpomínka na dětství. Ve chvílích, kdy preferovanou přítomnost básnířka vnímá jako prázdnou, naplněnou samotou či jinak zraňující, vydává se proti proudu času. V tomto ztraceném ráji však neulpívá, neschovává se v něm, vzpomínky transponuje do přítomnosti jako pevný bod v obklopující nejistotě. Příznačná je originalita výrazu, slovních spojení i básnického obrazu. (Miroslav Chocholatý)

Také Barbora Schimiková je finalistkou Literární soutěže Františka Halase opakovaně (2024, 2025). Její tvorba dokáže uhranout. Vtáhne. Nepustí. Geografické ukotvení veršů (brněnské počasí, vlak do nitry, kaluže v třinci) působí svěže a dokládá, že se autorka neutápí v obecnostech. Konkretizuje a tříbí. Nejen prostor, ale především jazyk. Její básně jsou celé. Není třeba je tmelit ani krátit, pilovat výčnělky. Mimochodem, ještě nikdy jsem nezaznamenal, že by v básni někdo brečel za (sic!) oblíbenou básní… „pětkrát denně chodím ve vaně / (…) / nad mou kostkou se vznáší les“ Jaj, jak ta poezie hřeje! (Vojtech Kučera)

- - -

Literární soutěž Františka Halase, určená pro autorky a autory od 15 do 29 let včetně, probíhá nepřetržitě od roku 1972. Od roku 2012 jsou pořadateli soutěže Město Kunštát a Spolek přátel umění města Kunštát.

Podrobnosti k historii a současnosti Literární soutěže Františka Halase jsou k dispozici na internetových stránkách lsfh.webnode.cz a na www.facebook.com/LiterarniSoutezFrantiskaHalase.