Laureátem 52. ročníku Literární soutěže Františka Halase se v sobotu 19. října 2024 stal básník Jan Trtílek, který v Kunštátu převzal rovněž Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, spojenou s možností vydání básnické sbírky knižně dosud nepublikujícímu autorovi.

Jan Trtílek se narodil roku 1994 v Ostravě, žije v Brně. Vystudoval religionistiku a studuje psychologii. Aktuálně pracuje v sociálních službách. Svou tvorbu doposud nikde nepublikoval. Básnická prvotina Jana Trtílka vyjde jako dvanáctý knižní svazek samostatné Edice LSFH na sklonku roku 2025.   

Básnický profil Jana Trtílka na internetových stránkách soutěže

Uznání poroty 52. ročníku Literární soutěže Františka Halase dále získali

Damián Tejkl (*2000)

Ester Truxová (*2001)

Kateřina Zadáková (*1995)

Padesátého druhého ročníku Literární soutěže Františka Halase pro mladé básníky a básnířky ve věku do třiceti let se zúčastnilo 63 autorů a autorek z celé České republiky. Zaslané příspěvky posuzovala porota ve složení Klára Goldstein (básnířka, literární vědkyně), Miroslav Chocholatý (literární kritik, vysokoškolský pedagog), Vojtěch Kučera (básník a příležitostný editor, dramaturg Literární soutěže Františka Halase).

Na dvoudenní setkání, které proběhlo v Kunštátu ze soboty na neděli 19. až 20. října 2024, přijala pozvání desítka finalistů a finalistek, jejichž tvorba byla představena i na internetových stránkách soutěže. Kromě již jmenovaných to byli Alex Biskupová, Eda Hrubý, Štěpán Klinkovský, Lukáš Matouš, Barbora Schimiková, Jakub Sláma. V rámci setkání proběhla rovněž připomínka básnické tvorby Františka Halase a uvedení básnických sbírek laureátů soutěže z let 2022 a 2023, Vojtěcha Štěpána Vlčencům na setměnou a Alexandra Pecha Hansiáda.

Knihy pro finalisty poskytla nakladatelství Dobrý důvod, Weles a Šimon Ryšavý a Moravské gymnázium Brno. Děkujeme.

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Jana Trtílka

Svébytnost poetiky, suverénní práce s jazykem, napětí, vnitřní spád jsou patrné jak v  krátkých textech, tak zejména v částech cyklů, kde už se širokodechá poezie valí, předbíhá recipientův úsudek a vydává zřejmou zprávu o tom, že máme co do činění s básníkem proniknuvším do toho čehosi „za“, kde pozorovatele a proživatele už nelze oddělit, kde poznané aspekty bytí ústí v sounáležitost s Lidstvem (např. I. část Vertikály komunikace) i s člověkem – nejen v jeho zranitelné pomíjivosti (např. Heda), aniž by jedno z toho snad vyznívalo jako samoúčelná hra na velké básnění. Ono je totiž opravdu velké zevnitř, ze své podstaty, a stačí mu k tomu autorův osobitý vhled a vlastně i docela úsporné jazykové prostředky. Přesvědčivost, znepokojivá naléhavost, protože všichni občas „chceme křičet, ale nemůžeme, nemůžeme dýchat“ a tahle sdílená kolektivní zkušenost, vedoucí k pointám nevyhnutelným stejně jako překvapivým, je často jediným východiskem z pocitu odcizenosti. (Klára Goldstein)

Jan Trtílek je básníkem osobité metafory. V zaslaných textech ukazuje různé básnické polohy, jejichž společným znakem je vyvážená práce se slovem i rytmem, schopnost akcentovat detail a záhy takto exponovaný motiv proměnit v symbol. Tu exotický, tu spojený s každodenností, vždy však obrazně i evokačně silný. Naléhavost a intenzita výpovědi je patrná nejvíce v čtvrtém oddílu nazvaném Heda.  Zde do básní pronikají fragmenty dávných příběhů, dramat, slova se mění ve výkřiky, aby vzápětí byla střídána mrazivým tichem. Básník rád pracuje s anaforou, láká ho možnost věci nahlížet z různých úhlů, různými optikami a když každodennost dostatek podnětů neskýtá, je schopen popustit uzdu fantazie až ke snům v bdělém stavu. Výběr básní nabízí mnoho cest, některé z nich se ukazují jako méně perspektivní, jiné naopak jako originální spojené s příslibem kvalitní poezie. Záleží jen na autorovi, kterou z těch cest se vydá. (Miroslav Chocholatý)

Jan Trtílek se do 52. ročníku Literární soutěže Františka Halase přihlásil dvěmi krátkými básněmi bez názvu, sedmi básněni rozsáhlými, povětšinou několikastránkovými (ukázky z cyklů Vertikální komunikace /4 básně/a Děsonoš /3 básně/) a jednou středně dlouhou básní z cyklu Dům. Čtyři značně různorodé degustační sety, ale i čtyři pilíře, na kterých lze stavět. Co na tom, že některé z nich se místy drolí (záznam šamanovy vize z první básně cyklu Vertikály komunikace), že mám problém s použitím stavebních materiálů v celém Děsonoši (a to zdaleka nejen proto, že je jich prostě moc), když nad vším tímto rozprostírá se brilantně jímavá Heda (čtvrtá báseň z cyklu Vertikální komunikace), ze které si stále znova a znova sedám na zadek… I kdyby bylo pouze této jedné jediné básně, pějme chorály na jejího autora! Básnické spektrum Jana Trtílka je opravdu široké. Jsem velmi zvědavý, kterým směrem autor zacílí při přípravě první knihy, kterou díky své letošní účasti v soutěži dostává do vínku. (Vojtěch Kučera)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Damiána Tejkla

Ocenění zasluhuje promyšlená koncepce zaslaného textu včetně své grafické podoby. Samotný text je silný, soudržný, má spád, je vystavěn promyšleně a i tam, kde se dotýká tisíckrát popsaných skutečností, nemá tendenci sklouzávat ke klišé. Je třeba také vyzdvihnout báseň po lexikální stránce. Dochází zde jak ke křísení slov skoro zapomenutých nebo těch odněkud z periferie jazyka, tak ke zcela nenásilnému otevírání prostoru pro neologismy. Tato slova a jejich významy v celkovém proudu básně velmi dobře fungují, strhnou na sebe oprávněnou pozornost, ale bez toho, aby působila jako uměle naroubovaná či jako důsledek bezúčelné slovní exhibice.  Pozornost si vyžadují rovněž metafory, ke kterým se člověk opakovaně vrátí, protože nelze jinak. (Klára Goldstein)

Damián Tejkl zaslal pouze jednu báseň. Ne, nemíní se tím, že by neměl dostatek invence. Naopak! Jedná se o rozsáhlou více než dvacetistránkovou skladbu, která se valí na čtenáře jako rozbouřená řeka. Před povodňovou vlnou obrazů, metafor, příběhů či meditace nelze uniknout. Proud čtenáře strhává a on tonoucí v tomto přívalu snadno ztrácí orientaci. Tejklova poezie se mění v sémanticky dravý proud, který mnohdy nedovoluje čtenáři se nadechnout, neodpouští žádnou chybu nepozornosti. Oproti textům jeho vrstevníků, jejichž básně můžete povětšinou snadno přebrodit, má tato řeka veršů a slov místy až nečekanou hloubku. Jedná se vskutku o generačně výjimečnou poezii. Sám stržen tímto proudem jsem musel vynaložit nemalé úsilí, abych se vydrápal na pevný břeh. Pro mě opravdu silný umělecký zážitek tohoto ročníku. (Miroslav Chocholatý)

Olbřímí báseň Mandelův efekt, čítající celkem 18 stran (každá z nich je přitom ještě opatřena protistranou s více či méně četnými poznámkami), kterou do soutěže zaslal Damián Tejkl, se na první pohled vymyká všemu, s čím jsem se za své osmnáctileté angažmá v porotě LSFH setkal. A první pohled samozřejmě nestačí! Je třeba číst, ponořit se, šroubovat a spirálově plout, zároveň však nezapomenout na nádech, nezapomenout na výdech, na odpočinek. Je potřeba číst pozorně. Je potřeba číst soustředěně. A to je potřeba velmi. Jak se to valí. Jak to táhne. Jak před tou lavinou není úniku. A nevadí to! Hohohó, vůbec to nevadí! Ten zával. Ta tíha. Jenom nezapomenout dýchat. Nádech… Výdech… Nádech... Výdech… Nádech… Výdech… A když si pak vyhledám, co že to ten Mandelův efekt kromě názvu básně vlastně je? Cha! Za mě nejsilnější čtenářský zážitek letošní Halasovské úrody. (Vojtěch Kučera)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Ester Truxové

Poezie zasahující svou přímočarostí, pointami, tématy, prací s jazykem. Mající dar vyvolat a uchovat řádně silný účinek bez potřeby kupit na sebe hromady veršů. Vlastně právě proto. Z oné jazykové úspornosti vyrážejí neokázalé a břitké metafory, které se zatnou do vědomí po prvním přečtení. Na vcelku malém prostoru dokáže vyjádřit mnoho a recipient si za těmi často jen naznačenými a načrtnutými momenty ještě dlouho domýšlí, „dopředstavovává“ a dociťuje. Nepřehlédnutelným aspektem je ironie, nikoliv odsudečná, ale chápající. (Klára Goldstein)

Poezie Ester Truxové je silně provázána s prostorem, kde autorka žije. Trutnovsko je zachyceno v různých časoprostorových řezech. V jejích obrazech například děti sáňkují na kopcích, pod nimiž jsou uložena těla mrtvých vojáků, v létě si zde hrají, zatímco skrytá bolest zůstává v útrobách krajiny. V básních se mísí vzpomínka se záznamem přítomného okamžiku, stejně jako bolest s nadějí. Stejně funguje také paralela mezi krajinou a autorčiným vnitřním životem. Někdy básně vyrůstají z matečních hornin vlastní duše, jindy z příběhů lidí, s nimiž se její cesta bytím na chvíli prolnula.  Autorce vyhovuje úsporný tvar, zná váhu slova. Její texty jsou významově přesné a provází je originální metaforičnost. Zaslané básně jsou kvalitním počinem, kterým by leckterý literárněvědný jasnovidec předpověděl úspěšnou budoucnost. (Miroslav Chocholatý)

Básně Ester Truxové, poslala jich celkem 10, jsem si extrémně (esterně?) užil. Hravé aktivní lexikum autorky dává vzniknout originální nadlehčené poetice, básně jsou vzdušné, spíše kratší (v nejdelší básni Šimon by podle mě mohlo být klidně o pět posledních veršů méně), třepetající se v mírném průvanu. Pokud bych měl specifikovat jejich barvu, plápolají mi lehce bleděmodře. Takovéto básně se nezapletou s jinými. Takovéto básně jsou věru taškařice. A parádní. V pravém smyslu daných slov. (Vojtěch Kučera)

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Kateřiny Zadákové

Poezie Kateřiny Zadákové je poezií řádu a běhu a zároveň jejich neustálého narušování, tepe, padá, doluje v hlušině paměti motivy křehké a nenahraditelné, pravdivé tolikerým znásobeným prožíváním. Pryč od velkoplošných popisných obrazů k nejpodstatnějším detailům, které najednou zazáří jako kov broučích krovek v listí! V proudu této poezie má místo jen kolektivní (pod)vědomí o ztrácených a nalézaných prostorech v nás, o tom, co nás samé rozklíčovává v těch bodech přechodů a nalomení, přes které se neustále nakláníme tam a zpět. (Klára Goldstein)

Básně Kateřiny Zadákové vynikají zvláštní průzračností. Silně akcentovaný ženský subjekt prochází krajinou v její minulé i současné podobě. Básnířka si uvědomuje, že její „duše se rozlila do různých / koryt krajiny, / kterými plynula / generačním předurčením.“ Básně se vyznačují vyspělostí, originálním záznamem prožité skutečnosti i něžnou křehkostí. To platí jak o jejích lyrických textech, tak i básních v próze. Fragment příběhu, který do básní proniká spíše sporadicky, zvyšuje intenzitu autorčiny výpovědi. Zaslaný soubor obsahuje překvapivě vyspělou poezii, v jejíchž zákoutích je alespoň pro mne velmi příjemné pobývat. (Miroslav Chocholatý)

Devět básní Kateřiny Zadákové přináší pohlazení a světlo… Jsem krajina, jsem tůňka, jsem les. Ale hlavně bych chtěl být odhaleným potokem v oceánu těsně před vskočením do něj! Nejsilněji na mě působí ten náramný cit pro detail, to napětí. Tenounká vlákna napnutá k prasknutí, co drží, drží, udrží. „Buňky v mém těle vzpomínaly na jáhelné kaše a švestky u cest, pro které krajina v paměti držela své místo.“ Ojediněle bych ocenil soustředěnější a hutnější tvary, ale celkově jsem z těch básni radostně klidný a šťastný. Děkuji. (Vojtěch Kučera)

- - -

Literární soutěž Františka Halase, určená pro autorky a autory od 15 do 29 let včetně, probíhá nepřetržitě od roku 1972. Od roku 2012 jsou pořadateli soutěže Město Kunštát a Spolek přátel umění města Kunštát.

Podrobnosti k historii a současnosti Literární soutěže Františka Halase jsou k dispozici na internetových stránkách lsfh.webnode.cz a na www.facebook.com/LiterarniSoutezFrantiskaHalase.