Úvodní stránka > Lauretátem Jan Jindřich Karásek

Lauretátem Jan Jindřich Karásek

10.11.2019 21:56

/Zveřejněno 20. 10. 2019, aktualizace 10. 11. 2019./

Laureátem 47. ročníku Literární soutěže Františka Halase se 19. října 2019 v Kunštátě stal básník Jan Jindřich Karásek, který převzal rovněž Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, spojenou s vydáním básnické sbírky dosud knižně nepublikujícímu autorovi.

Jan Jindřich Karásek (*1997) se narodil v Uherském Hradišti, žije převážně v Praze, kde studuje scenáristiku na FAMU a zároveň je externím redaktorem hudební publicistiky Radia Wave. Básnická prvotina Jana Jindřicha Karáska bude představena nejpozději při příležitosti vyvrcholení 48. ročníku Literární soutěže Františka Halase v říjnu 2020. Kniha vyjde jako sedmý knižní svazek samostatné Edice LSFH.

Jan Jindřich Karásek. Foto Archiv autora

Uznání poroty LSFH 2019 dále získaly

Barbora Müllerová (*1991)

Elena Pecenová (*1994)

Alžběta Johanka Petrová (*1993)

Elena Pecenová, Barbora Müllerová, Alžběta Johanka Petrová, Jan Jindřich Karásek, Vojtěch Kučera. Foto Veronika Schelleová

Čtyřicátého šestého ročníku Literární soutěže Františka Halase pro začínající básníky, se zúčastnilo 67 autorů a autorek z celé České republiky a 1 ze Slovenska. Soutěžní příspěvky posuzovala porota ve složení Miroslav Chocholatý (literární kritik a vysokoškolský pedagog), Vojtěch Kučera (básník a příležitostný editor, dramaturg Literární soutěže Františka Halase), Veronika Schelleová (básnířka a překladatelka).

Na dvoudenní setkání, které proběhlo v Kunštátě v rámci tradičního Halasova Kunštátu ze soboty na neděli 19. až 20. října 2019, bylo pozváno deset finalistů, kteří byli svou tvorbou představeni i na internetových stránkách soutěže. Součástí setkání byla rovněž připomínka básnické tvorby Františka Halase.

Před domem Františka Halase v Kunštátu. Foto Veronika Schelleová

Literární soutěž Františka Halase, určená pro autory od 15 do 29 let včetně, probíhá nepřetržitě od roku 1972. Od roku 2012 jsou pořadateli soutěže Město Kunštát a Spolek přátel umění města Kunštát. Vyvrcholení ve formě kunštátského setkání vybraných tvůrců, jehož hostem byl tentokrát básník Jakub Řehák (držitel ceny Litera za poezii 2013), proběhlo letos poosmé.

Knihy a časopisy pro finalisty poskytlo revue a nakladatelství Weles.

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Jana Jindřicha Karáska

V zaslaném souboru se Jan Jindřich Karásek představuje jako básník příběhů. Silný epický prvek, který vstupuje do jeho lyriky, podtrhuje autentičnost zobrazených osudů. Jeho básně jsou civilní, psané volným veršem. Básně vytvářejí paralely mezi konkrétními osudy i něčím obecnějším v lidském údělu. V textech rezonují podstatné otázky lidské existence. Nenásilný rytmus a jemná metaforičnost v převažujícím přímém pojmenování intenzifikují básníkovu promluvu. Navzdory delším textům začínajícího básníka v nich jen těžko hledám něco nadbytečného. Pro mne kvalitní poezie. (Miroslav Chocholatý)

Zaslaný soubor představuje výběr deseti básní z rozepsané sbírky „Milovaní, nezvěstní“, která má obsahovat celkem 34 básní. Oceňuji především sevřené tematické vymezení zamýšlené sbírky, která svým charakterem může připomínat např. Spoonriverskou antologii Edgara Lee Masterse. V kontextu novější české poezie si nejsem vědom obdobného záměru. Jednotlivé básně, které striktně zobrazují dialog autora/čtenáře s vybranými zmizelými osobami, mají spíše rozvolněný charakter, nicméně jsou formálně soudržné a nebudí dojem, že by v nich bylo nutné cokoli škrtat. Oceňuji rovněž širokou škálu portrétovaných postav a silné pointy. K diskusi je nepravidelné užívání interpunkce, nejčastěji (ale ne vždy) v podobě přímého oslovení portrétovaného. Velmi dobře si dokáži představit knižní vydání, ba co víc, na případnou knihu se moc těším! (Vojtěch Kučera)

Autor přispěl do soutěže deseti básněmi z rozepsané sbírky založené na premise, že jednoho dne v určitý okamžik nevysvětlitelně zmizí čtyřiatřicet lidí. Básně jsou nazvané po jménech nezvěstných a každá je miniaturou z jejich života před zmizením. Jan J. Karásek píše volným veršem, jeho básně mají výrazný epický prvek, přesto nesklouzávají k nadbytečné upovídanosti a prozaičnosti a zůstávají údernou poezií se vším všudy. Prolíná jimi tragičnost jednotlivých osudů, která je civilně a nepateticky, se zdánlivě chladným odstupem, vyjádřena. Přímé oslovování zmizelých, které se v básních vrací jako refrén, dodává napětí a dramatičnost. Básně tvoří logický celek, jejich význam je umocněn v kontextu. Každý zmizelý tak nějak tahá za jednu stranu špagátu ze své absence. Oceňuji jak originalitu nápadu, tak provedení, autorův rukopis je vyvážený a zralý. (Veronika Schelleová)

Básně jana Jindřicha Karáska

Jan Jindřich Karásek. Foto Veronika Schelleová

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Barbory Müllerové

Básnířka osobité metaforiky. Uspořádání evokuje osobitý básnický deník. S výrazovou úsporností se pojí civilnost. Nejedná se však o pouhé záznamy. V básních je přítomná také reflexe, ústící v intenzifikující pointu. Osobně bych se přimlouval za potlačení vulgarismů i (někdy zbytečné) obecné češtiny. (Miroslav Chocholatý)

Soubor deseti zaslaných básní, jejichž nikoli jediným jednotícím prvkem jsou netradičně pojaté názvy ve formě kombinací číslic (předpokládám, že jde o invenční zpracování datací a časů vzniku) v jednom případě doplněných místopisným označením, dává tušit, že jde o výběr z rozsáhlejšího celku. Jako by ty básně byly temně modré. Přesto, že všechny jsou psány volným veršem, dýchá z toho na mě takový NeoErben a to v nejlepším slova smyslu. Pozor! Něco se děje! A my jen zíráme do jícnu Všehomíra. A zebe nás to. A trochu brní kosti… Havrane, poleť! Autorka má již svůj knižní debut za sebou a tak jsem zvědavý na její budoucí druhotinu. (Vojtěch Kučera)

Pro mě osobně jedna z nejlepších finalistek (která byla mezi těmi, které jsme nemohli zvažovat jako kandidátky na Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, protože za sebou již knižní debut mají). Její poezie na mě působí jako psaná jistou rukou, rozeznatelným rukopisem ve volném verši; básně navozují dojem, že jsou součástí jednoho cyklu – všechny jsou pojmenovány číslovanou šifrou (o jejímž významu můžeme spekulovat). Autorka používá se samozřejmostí hovorový jazyk a ten do básní dobře a přirozeně zapadá. Básně se vyznačují barvitou obrazností a působivými metaforami (velmi se mi líbí obraz středověkých mágů, kteří degradovali do podoby havranů na benzince) a dramatickým proudem v pozadí, který unáší verš k dalšímu verši. Vypůjčím si slova autorky: básně ve mně vyvolávají dojem, že se snaží zachytit bahnitou existenci v řádu hmoty, v okamžiku, v němž se taví vesmír. (Veronika Schelleová)

Básně Barbory Müllerové

Barbora Müllerová. Foto Veronika Schelleová

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Eleny Pecenové

Poezie deskripce těla, vizuální propátrávání nejbližšího okolí. A přece v tomto mikrosvětě básnířka objevuje skrytý vesmír vztahů a souvislostí. Nejde tedy o senzualistické zkoumání počitků, ale o racionálně ztvárněnou báseň, s precizním (synekdochickým) zachycení detailu. Jazykově i obrazně vyspělé. Oceňuji smysl pro vizualizace básně, její kompoziční řešení básně, jakož i zaslaný návrh grafického řešení. (Miroslav Chocholatý)

Radikální poezie! Velmi vyhraněná a osobitá poetika, básně jsou náročné na udržení pozornosti a svým charakterem vyžadují zaujetí vyhraněného stanoviska. Nelze nad nimi „pokrčit rameny“, lze je buď přijmout, nebo odmítnout. Za mě přijímám všemi deseti, oceňuji především „novost“ a radikalitu ve výstavbě textu, čtení jsem si přes vysokou náročnost velmi užil. Ze zaslaného souboru nedokáži jednoznačně určit, zda jde o samostatné básně anebo o jeden větší celek (či ukázku z něj). Velmi dobře si dokáži představit knižní vydání, i když je mi jasné, že svým charakterem nejde o tvorbu, která bude přijatelná pro širší čtenářské publikum. (Vojtěch Kučera)

Autorka přispěla do soutěže básněmi psanými volným veršem, pocházejícími zřejmě z jednoho celku; spojeny jsou motivem anatomie těla. A tělo v nich pak doslova rozebírá a všechny ty kosti, kůži a svaly skládá do nových anatomických tvarů a nových, vlastních významů. Její rukopis je jistý a originální, za což ji velmi oceňuji, stejně jako za vizuální ztvárnění, které je nedílnou součástí této poezie a svědčí o výtvarném cítění. Racionálně konstruované verše Eleny Pecenové na mě působí až hermeticky a zřejmě neosloví každého; čtenář musí nejprve přijmout autorčin způsob vidění a básnivé hry, aby se pak mohl ponořit do jejího nově stvořeného světa znepokojujícího ustavičným přesouváním významů, do světa, kde se, slovy autorky, hovoří jazykem kůže z pohledu těla, aby byla bez zbytečné, konvenční sebekontroly poskládána vlastní věta. (Veronika Schelleová)

Básně Eleny Pecenové

Elena Pecenová. Foto Veronika Schelleová

- - -

Vyjádření poroty k tvorbě Alžběty Johanky Petrové

Básnířka, jejíž texty vyrůstají z prožitku každodenní reality, v níž má své místo i spiritualita („a tak tě hledám, Pane, / v posledních odlescích / krvavých jeřabin“). Poezie průzračná, nekomplikovaná, civilní, které sluší spisovnost a neubližuje ani přítomná patina patosu. Básně se vyznačují výrazovou úsporností, citlivostí pro detail i schopností reflexe či vytvářením paralel mezi viděným a prožívaným. Působivá je originální metaforičnost. Pro mne velký příslib do budoucna. (Miroslav Chocholatý)

Sedm zaslaných básní tvoří vyvážený celek, ze kterého je patrná tvůrčí vyzrálost. Oceňuji náznaky a nedořečenosti, autorka se nebojí „neříct“. Nejsilněji na mě působí strohá až syrová podoba básně „Anně Bartákové“ či lakonický tón prostřední strofy básně „Ony“. Ve většině básní se objevuje nepravidelné užívání interpunkce, které působí poněkud rušivě, což lze však vyřešit při redigování textu. S vydáním knihy bych v případě Alžběty Johanky Petrové ještě počkal. (Vojtěch Kučera)

Autorka přispěla básněmi psanými volným veršem, které jsou prodchnuty spiritualitou, jež není použita jen na efekt, ale její básně na ní opravdově a přirozeně stojí. Básně Alžběty J. Petrové jsou pro mě příznačné výrazovou úsporností, nedořečeností a tajemstvím, snaží se otesat skutečnost až k podstatě, zachytit ji prostřednictvím zpřítomnění okamžiku, ne popsat, ale vtáhnout čtenáře přímo dovnitř, což činí i přímým oslovováním. Velmi silnými verši jsou pro mě jak ty o hledání a ztrácení Boží přítomnosti ve světě – v očích vola, v odrůdě Matčino, v rezavé brance –, tak ty o vztahu matky a dcery mezi zaprášenými kompoty a v zapáchajících letech. (Veronika Schelleová)

Básně Alžběty Johanky Petrové