68. výročí úmrtí Františka Halase

27.10.2017 06:38
 
V pátek 27. října 2017 si připomínáme 68. výročí úmrtí básníka Františka Halase.
 
Proslov Ladislava Zedníka u hrobu Františka Halase v Kunštátu, 21. 10. 2017
 
Ve své řeči zde, na kunštátském hřbitově u hrobu Františka Halase, si dovolím vám na úvod vyprávět jednu příhodu, která mě stihla během mé pětileté učitelské praxe a díky níž se mi Halas vryl do mysli nejsilněji. Někdy v roce 2010 jsem v Průhonicích dostal na starost předmět bez osnov, nesoucí mnohoslibný název „Literatura a komunikace“. 
Jako člověk, který v té době dýchal poezií, jsem se rozhodl, že žákům druhého stupně zprostředkuji zázrak její řeči. Vybral jsem si několik textů, cíleně nesnadných – Adama a Evu od Karla Šiktance, jednu báseň od Vladimíra Holana a – Poučení synovské od Františka Halase. Začal jsem tvrdě – Šiktancem… Pokoušel jsem se svým přednesem nahlas manifestovat, jak blízká může být poezie hudbě. Měl jsem tehdy pocit jistého napojení, ne u všech – ostatně jak napsal Holan: „poezie je něco pro někoho, nic pro všechny“ –, ale místy, snad, u některých… Se samotným Holanem jsem těžce narazil. To se celkem dalo čekat. A vina byla i má – nevhodně zvolená báseň. Ale za největší úspěch, dokládající výše zmíněná Holanova slova, považuji právě báseň Františka Halase, končící veršem „a slza Slza je voda co je sama“. Prostě jsem ji přečetl a nechal ji působit – s tím, že se k ní následující týden vrátím.
Uplynul týden, opět jsem stál před dvaceti čtrnácti-, patnáctiletými dětmi a chystal se navázat. V tu chvíli jsem zaregistroval, že má jedna žákyně v uších sluchátka, vinoucí se od jejího mobilního telefonu ukrytého pod lavicí. Přešel jsem k ní, řka: „Veroniko, ukliď ten mobil, nebo se budeš tu básničku z posledně učit nazpaměť“ (v tu chvíli mi to přišlo jako děsivá výhrůžka). Dotyčná žákyně se na mě zcela nevzrušeně podívala a odvětila: „Pane učiteli, vy myslíte ‚Když probudí se hlína je to myš….‘“; a následně mi odříkala celou báseň. Měl jsem za to, že se ji nejspíš naučila při češtině, z čítanky, ale během konzultace s češtinářkou jsem byl ujištěný, že tomu tak nemohlo být. V tu chvíli mi to došlo – příčinou byla sama síla slov, síla metafor.
A slza Slza je voda co je sama – jak výmluvné… Vladimír Holan v jednom rozhovoru – mám za to, že byl vedený Vladimírem Justlem – varuje před metaforickým „psaním“.  Psaním takových těch metafor pro metafory. A jako opositum k tomu staví metaforické myšlení, které psaní předchází. Myšlení, mající osobité básnické zření, do nějž vcházejí fenomény vnějšího i vnitřního autorova světa – a získávají tvář a tvar v podobě básně. 
Holan – a samozřejmě i František Halas – jsou pro mě představiteli poezie právě takové: opravdové, vnitřní, nesnadné… I když byl František Halas výrazně politicky angažovanou osobností, angažovanost jeho lyriky na fenoménech tohoto světa je – až na výjimky, při nichž se nedalo mlčet /třeba Mnichovská dohoda/ – opojně neprvoplánová. Jaký rozdíl oproti některým, žel i dnešním křiklounům, kteří se dožadují vulgární angažovanosti a kteří chtějí učinit z poezie služku nějaké ideologie.
Metaforické myšlení není něčím, co je možné si naordinovat. Je nutný jistý základ, a ten je pak nezbytné tříbit, rozšiřovat si vnitřní zření. V počátcích, když se mi formoval náhled na poezii, to pro mě byli právě oni dva – Halas a Holan, kteří mi ukázali nikoli cestu, ale směr…  
Též jsem tehdy pochopil, že pouze verše podstatné pro autora mohou být podstatné i pro kohokoli druhého. Poezie jako nesnadný boj.
A zároveň poezie coby místo prvního i posledního útočiště v sobě – Holanova Lemurie nebo – řečeno slovy samotného Františka Halase:
Hranečníky zarazilo dětství. Toho skřípání kol na cestách křižujících se v mém srdci! Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.
 
- - -
 
Při příležitosti výročí přinášíme ukázky z Halasovy tvorby ve výběru finalistů 45. ročníku literární soutěže nesoucí básníkovo jméno...
 
 
F R A N T I Š E K   H A L A S
 
ARARA
 
Zajíc zešílí v březnu
láska ta nemoc stará
lhát jako ďábel
zjara
 
Ta první
víte
jako když dítě uvízne v trní
krvácíte
 
Pak v srdci sládne
víno a amfora
a vše se opakuje
Arara
 
[Sepie, 1927]
 
 
 
 
BABÍ LÉTO 
 
Noc reklamní prospekt prázdnoty 
text hvězd zbytečná interpunkce naší planety 
jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své 
bědná kostnice 
 
Babí léto ústa opřádá 
nemluv toť vlasy děda Vševěda 
plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš 
na podzim poznat máš 
 
[Sepie, 1927]
 
 
 
 
SPÁČ
 
Otrhávám andělům křídla bezmocným mouchám
plazí se v prachu svého peří růžové žížaly vzduchu
v tisíci fasetách očí tisíckrát opakovaný obraz pádu
 
Odcházíš spat bratříčkovat se se smrtí
v její černé vůni Jakubův žebř se pne
fukar tmy čistí zlatou pšenici ty ležíš rozdvojen
 
V ohnivých mušlích sopek plynové bubliny plují
těsto příštích kovů a démantů škvíří jak spálená kůže
geologické vrstvy obvazy historií dávno zahojených
 
V uhlí něžná kopie kapradí krátery kouří
slzy lávových úbočí Kristus pláče do hrdel smutných pijanů
měsíc urna s vyvátým popelem do níž jen bludná vlasatice nahlíží
 
Hedvábné roubení řas oko bobule plná jisker
hle pupila se šíří kreslíc Archimédovy kruhy odstupte
obočí svázané u kořene nosu se podobá osmě naznak zvrácené
 
Skladiště plna pytlů ponrav kropenka měsíce je prázdná
hřbitov se žehná tisíci kříži bez únavy a nadarmo
rakve visí v kořání růží Lazare ze svého sna procitni
 
Sen prázdný hrob k ránu družina slzí vrávorá
dolů k tvým ústům ztraceným sůl této země
každý zvuk zvenčí houká a pochmurně krákorá
 
Nosíš svůj smutek rukopis nikdy nedopsaný
houbu jedovatou a nesmírně půvabnou
talíř své krve s bílými krvinkami
 
Zíváš domino v ústech hra bez konce
na česno rtů blouznivé vosy slétnou
blábolíš babylonskými jazyky Vše je pochybné
 
Srážíš dávno uzrálé ovoce veršů se stromů poznání
pavučiny v koutech vzpomínky v nichž na chvíli trápí se tvůj vzdech
mumie s pozlacenými víčky spí v muzeích a to je láska
 
[Sepie, 1927]
 
 
 
 
ČEKÁNÍ 
 
Nečekám na nikoho
a přec se dívám stále na dveře
Přijdete-li k nim
prosím nevstupujte
ani s dechem ztajeným
Nečekám na nikoho
na sebe jenom čekám já
 
[Kohout plaší smrt, 1930]
 
 
 
 
DOZNÁNÍ
 
Dojat vším co je láska 
k tobě se přimykám 
smuten vším co je láska 
před tebou utíkám 
 
Překvapen vším co je láska 
mlčím ve střehu 
churav vším co je láska 
soužím se pro něhu 
 
Poražen vším co je láska 
u věrných noci úst 
opuštěn vším co je láska 
až k sobě budu růst 
 
[Tvář, 1930]
 
 
 
 
SLÁVA SLOVA
 
Až řeky budou couvat k pramenům
do Josafatu k soudu nade všemi
den sirný urve křídla nebesům
ty tího slova vzlétni s nadějemi
 
a lehkost naši tam až vyzvedni
kde Mlčení střed bytí jímá celý
a slovům našim dej zvuk výsledný
jímž proroci tak buráceli
 
Slovo hedvábné i z pytloviny
ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen
V hučící včelín šli jsme mateřštiny
med jistot loupit z jejich mezistěn
 
Slovo tvé Hoří alarmuje znova
krev s níž jdem do hry i když ztracena
Sup krásy dnes nám oči nevyklová
vždyť místo jmen říkáme zájmena
 
Až řeky budou couvat k pramenům
a hřmíti pozoun bude chmurný
složíme k trůnu marný slova um
špetku popela co zbyla na dně urny
 
[Ladění, 1942]
 
 
 
 
RÁNO
 
Tak daleko se zaběhly
ty jitřní dnové dětství mého
ještě že skryl jsem do truhly
podkůvku štěstí ztraceného
Když pomodlí se květiny a ptáci
jak za noci to bývá
jeden z těch dnů se z dálky vrací
a bláznivě si zpívá
A já mu smyčec podstrčím
housle jsou dávno rozlámány
i tak je vzácný víte čím
Je blesky kalafunovaný
 
[Ladění, 1942]
 
 
 
 
PSÍ VÍNO
 
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
Houstnoucí stíny Kosti dne
toť vše co zbylo z poledne
z poledne věcí lide tvých
V močálu noci inkoustové
jen ticho rybí rosol plove
a dál vyblédá negativ
Ty marně hmatáš po akordu
toť jako bys chtěl špičkou kordu
vyčistit z bláta střevíce
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
 
[Ladění, 1942]
 
 
 
 
CITÁTY
 
Je hambálek
Kde V krovu čekání
A co tam visí
Strach
 
Matko nářků
dřímotodárná
neprobouzej
 
Učiněná bída
je to toužení
 
Pštrosi Pštrosi Pýchavky
Z klína klína do hrobu
Z hrobu hrobu do klína
v bleší tmě v bleší tmě
 
S právem ptáků na motýla
božekují božekují
berou jméno nadarmo
v ničemnosti všehodnosti
a ta jejich celá krása
tučná růže
jen z ní kape
 
Žebroto rána
Ptaní večera
Ticho oněch nekonečných prostorů mne děsí
 
Básníka básník se zeptá
Soudruhu copak s tím chceš
 
Tma natahuje uši
sov pálených netopýrů
 
Vzala víra nohy na ramena
 
[A co?, 1957]
 
 
 
 
DOBRÝ DEN BRNO
 
Dobrý den
a jak se máš
 
Byla Viď Rezivě čoudná
Prázdnooká Slídivá
a za ni někdo zpíval
 
Lámejte chvojku zelenou
pokryjte tu krev červenou
aby vrány nekrákaly
 
Vnitřnosti domů rozvěšovala
a vychloubavě
 
Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl
 
Kdybyste se nesmáli
 
Je někde pavlač prvních stydkých dotyků
dny kravat
milostná práce štěpné tmy
strašné svlékání
a nad tím měsíc
Darmovis
 
Je někde okno v přízemí
kde zvadl vyčítáním
muškát s fuchsií
 
Na kraji vzpomínky
má utrhnout se sráz
Podej mi aspoň prst
 
Mé verše mlíčňácké
ty verše z tamtěch dob
 
kdy vzduch byl vrkavý
a oči podmalované
kdy v čpavé dupárně
až k pýše zvedla nos
 
Jen dou vode mě dál
láska mi vobešla
 
Rána zpocená úzkostí
běhala nahá
 
Co bylo za tím
Tajemství
a nalíčená kost
 
Víš co ví červ a víš co tráva ví
i semenění kořeny
noc rozdrobená na můry
Ty v hlíně Centrálky
ty s málem nestačils
Jdu nazpátek a pomoz mi
článkovat zdánlivé
v souvětí královská
 
Rozumím čím dál míň
 
Hni se verši
něco vyššího zachtělo se psát
když cosi zaťukalo
snad srdce ve vajíčku
a vstal jsem do tebe
 
Dobrý den Brno
Vstávej
a toto jen aby řeč nestála
 
[A co? 1957]
 
 
 
 
 
Ve čtvrtek 27. října 2017 si připomínáme 68. výročí úmrtí básníka Františka Halase.
Při této příležitosti přinášíme ukázky z jeho tvorby ve výběru finalistů 44. ročníku literární soutěže nesoucí básníkovo jméno...
 
F R A N T I Š E K   H A L A S
 
ARARA
 
Zajíc zešílí v březnu
láska ta nemoc stará
lhát jako ďábel
zjara
 
Ta první
víte
jako když dítě uvízne v trní
krvácíte
 
Pak v srdci sládne
víno a amfora
a vše se opakuje
Arara
 
[Sepie, 1927]
 
Jakub Cepník
 
 
BABÍ LÉTO 
 
Noc reklamní prospekt prázdnoty 
text hvězd zbytečná interpunkce naší planety 
jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své 
bědná kostnice 
 
Babí léto ústa opřádá 
nemluv toť vlasy děda Vševěda 
plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš 
na podzim poznat máš 
 
[Sepie, 1927]
 
Mattia Natale
 
 
SPÁČ
 
Otrhávám andělům křídla bezmocným mouchám
plazí se v prachu svého peří růžové žížaly vzduchu
v tisíci fasetách očí tisíckrát opakovaný obraz pádu
 
Odcházíš spat bratříčkovat se se smrtí
v její černé vůni Jakubův žebř se pne
fukar tmy čistí zlatou pšenici ty ležíš rozdvojen
 
V ohnivých mušlích sopek plynové bubliny plují
těsto příštích kovů a démantů škvíří jak spálená kůže
geologické vrstvy obvazy historií dávno zahojených
 
V uhlí něžná kopie kapradí krátery kouří
slzy lávových úbočí Kristus pláče do hrdel smutných pijanů
měsíc urna s vyvátým popelem do níž jen bludná vlasatice nahlíží
 
Hedvábné roubení řas oko bobule plná jisker
hle pupila se šíří kreslíc Archimédovy kruhy odstupte
obočí svázané u kořene nosu se podobá osmě naznak zvrácené
 
Skladiště plna pytlů ponrav kropenka měsíce je prázdná
hřbitov se žehná tisíci kříži bez únavy a nadarmo
rakve visí v kořání růží Lazare ze svého sna procitni
 
Sen prázdný hrob k ránu družina slzí vrávorá
dolů k tvým ústům ztraceným sůl této země
každý zvuk zvenčí houká a pochmurně krákorá
 
Nosíš svůj smutek rukopis nikdy nedopsaný
houbu jedovatou a nesmírně půvabnou
talíř své krve s bílými krvinkami
 
Zíváš domino v ústech hra bez konce
na česno rtů blouznivé vosy slétnou
blábolíš babylonskými jazyky Vše je pochybné
 
Srážíš dávno uzrálé ovoce veršů se stromů poznání
pavučiny v koutech vzpomínky v nichž na chvíli trápí se tvůj vzdech
mumie s pozlacenými víčky spí v muzeích a to je láska
 
[Sepie, 1927]
 
Tereza Šustková
 
 
 
ČEKÁNÍ 
 
Nečekám na nikoho
a přec se dívám stále na dveře
Přijdete-li k nim
prosím nevstupujte
ani s dechem ztajeným
Nečekám na nikoho
na sebe jenom čekám já
 
[Kohout plaší smrt, 1930]
 
Klára Fialová
 
 
 
DOZNÁNÍ
 
Dojat vším co je láska 
k tobě se přimykám 
smuten vším co je láska 
před tebou utíkám 
 
Překvapen vším co je láska 
mlčím ve střehu 
churav vším co je láska 
soužím se pro něhu 
 
Poražen vším co je láska 
u věrných noci úst 
opuštěn vším co je láska 
až k sobě budu růst 
 
[Tvář, 1930]
 
Anna Luňáková
 
 
 
SLÁVA SLOVA
 
Až řeky budou couvat k pramenům
do Josafatu k soudu nade všemi
den sirný urve křídla nebesům
ty tího slova vzlétni s nadějemi
 
a lehkost naši tam až vyzvedni
kde Mlčení střed bytí jímá celý
a slovům našim dej zvuk výsledný
jímž proroci tak buráceli
 
Slovo hedvábné i z pytloviny
ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen
V hučící včelín šli jsme mateřštiny
med jistot loupit z jejich mezistěn
 
Slovo tvé Hoří alarmuje znova
krev s níž jdem do hry i když ztracena
Sup krásy dnes nám oči nevyklová
vždyť místo jmen říkáme zájmena
 
Až řeky budou couvat k pramenům
a hřmíti pozoun bude chmurný
složíme k trůnu marný slova um
špetku popela co zbyla na dně urny
 
[Ladění, 1942]
 
Anna Sedlmajerová
 
 
 
RÁNO
 
Tak daleko se zaběhly
ty jitřní dnové dětství mého
ještě že skryl jsem do truhly
podkůvku štěstí ztraceného
Když pomodlí se květiny a ptáci
jak za noci to bývá
jeden z těch dnů se z dálky vrací
a bláznivě si zpívá
A já mu smyčec podstrčím
housle jsou dávno rozlámány
i tak je vzácný víte čím
Je blesky kalafunovaný
 
[Ladění, 1942]
 
Petr Steindl
 
 
 
PSÍ VÍNO
 
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
Houstnoucí stíny Kosti dne
toť vše co zbylo z poledne
z poledne věcí lide tvých
V močálu noci inkoustové
jen ticho rybí rosol plove
a dál vyblédá negativ
Ty marně hmatáš po akordu
toť jako bys chtěl špičkou kordu
vyčistit z bláta střevíce
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
 
[Ladění, 1942]
 
Kristýna Znamenáčková
 
 
 
CITÁTY
 
Je hambálek
Kde V krovu čekání
A co tam visí
Strach
 
Matko nářků
dřímotodárná
neprobouzej
 
Učiněná bída
je to toužení
 
Pštrosi Pštrosi Pýchavky
Z klína klína do hrobu
Z hrobu hrobu do klína
v bleší tmě v bleší tmě
 
S právem ptáků na motýla
božekují božekují
berou jméno nadarmo
v ničemnosti všehodnosti
a ta jejich celá krása
tučná růže
jen z ní kape
 
Žebroto rána
Ptaní večera
Ticho oněch nekonečných prostorů mne děsí
 
Básníka básník se zeptá
Soudruhu copak s tím chceš
 
Tma natahuje uši
sov pálených netopýrů
 
Vzala víra nohy na ramena
 
[A co?, 1957]
 
Kateřina Matuštíková
 
 
 
DOBRÝ DEN BRNO
 
Dobrý den
a jak se máš
 
Byla Viď Rezivě čoudná
Prázdnooká Slídivá
a za ni někdo zpíval
 
Lámejte chvojku zelenou
pokryjte tu krev červenou
aby vrány nekrákaly
 
Vnitřnosti domů rozvěšovala
a vychloubavě
 
Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl
 
Kdybyste se nesmáli
 
Je někde pavlač prvních stydkých dotyků
dny kravat
milostná práce štěpné tmy
strašné svlékání
a nad tím měsíc
Darmovis
 
Je někde okno v přízemí
kde zvadl vyčítáním
muškát s fuchsií
 
Na kraji vzpomínky
má utrhnout se sráz
Podej mi aspoň prst
 
Mé verše mlíčňácké
ty verše z tamtěch dob
 
kdy vzduch byl vrkavý
a oči podmalované
kdy v čpavé dupárně
až k pýše zvedla nos
 
Jen dou vode mě dál
láska mi vobešla
 
Rána zpocená úzkostí
běhala nahá
 
Co bylo za tím
Tajemství
a nalíčená kost
 
Víš co ví červ a víš co tráva ví
i semenění kořeny
noc rozdrobená na můry
Ty v hlíně Centrálky
ty s málem nestačils
Jdu nazpátek a pomoz mi
článkovat zdánlivé
v souvětí královská
 
Rozumím čím dál míň
 
Hni se verši
něco vyššího zachtělo se psát
když cosi zaťukalo
snad srdce ve vajíčku
a vstal jsem do tebe
 
Dobrý den Brno
Vstávej
a toto jen aby řeč nestála
 
[A co? 1957]
 
Hana Richterová
 
 
Ve čtvrtek 27. října 2017 si připomínáme 68. výročí úmrtí básníka Františka Halase.
Při této příležitosti přinášíme ukázky z jeho tvorby ve výběru finalistů 44. ročníku literární soutěže nesoucí básníkovo jméno...
 
F R A N T I Š E K   H A L A S
 
ARARA
 
Zajíc zešílí v březnu
láska ta nemoc stará
lhát jako ďábel
zjara
 
Ta první
víte
jako když dítě uvízne v trní
krvácíte
 
Pak v srdci sládne
víno a amfora
a vše se opakuje
Arara
 
[Sepie, 1927]
 
Jakub Cepník
 
 
BABÍ LÉTO 
 
Noc reklamní prospekt prázdnoty 
text hvězd zbytečná interpunkce naší planety 
jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své 
bědná kostnice 
 
Babí léto ústa opřádá 
nemluv toť vlasy děda Vševěda 
plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš 
na podzim poznat máš 
 
[Sepie, 1927]
 
Mattia Natale
 
 
SPÁČ
 
Otrhávám andělům křídla bezmocným mouchám
plazí se v prachu svého peří růžové žížaly vzduchu
v tisíci fasetách očí tisíckrát opakovaný obraz pádu
 
Odcházíš spat bratříčkovat se se smrtí
v její černé vůni Jakubův žebř se pne
fukar tmy čistí zlatou pšenici ty ležíš rozdvojen
 
V ohnivých mušlích sopek plynové bubliny plují
těsto příštích kovů a démantů škvíří jak spálená kůže
geologické vrstvy obvazy historií dávno zahojených
 
V uhlí něžná kopie kapradí krátery kouří
slzy lávových úbočí Kristus pláče do hrdel smutných pijanů
měsíc urna s vyvátým popelem do níž jen bludná vlasatice nahlíží
 
Hedvábné roubení řas oko bobule plná jisker
hle pupila se šíří kreslíc Archimédovy kruhy odstupte
obočí svázané u kořene nosu se podobá osmě naznak zvrácené
 
Skladiště plna pytlů ponrav kropenka měsíce je prázdná
hřbitov se žehná tisíci kříži bez únavy a nadarmo
rakve visí v kořání růží Lazare ze svého sna procitni
 
Sen prázdný hrob k ránu družina slzí vrávorá
dolů k tvým ústům ztraceným sůl této země
každý zvuk zvenčí houká a pochmurně krákorá
 
Nosíš svůj smutek rukopis nikdy nedopsaný
houbu jedovatou a nesmírně půvabnou
talíř své krve s bílými krvinkami
 
Zíváš domino v ústech hra bez konce
na česno rtů blouznivé vosy slétnou
blábolíš babylonskými jazyky Vše je pochybné
 
Srážíš dávno uzrálé ovoce veršů se stromů poznání
pavučiny v koutech vzpomínky v nichž na chvíli trápí se tvůj vzdech
mumie s pozlacenými víčky spí v muzeích a to je láska
 
[Sepie, 1927]
 
Tereza Šustková
 
 
 
ČEKÁNÍ 
 
Nečekám na nikoho
a přec se dívám stále na dveře
Přijdete-li k nim
prosím nevstupujte
ani s dechem ztajeným
Nečekám na nikoho
na sebe jenom čekám já
 
[Kohout plaší smrt, 1930]
 
Klára Fialová
 
 
 
DOZNÁNÍ
 
Dojat vším co je láska 
k tobě se přimykám 
smuten vším co je láska 
před tebou utíkám 
 
Překvapen vším co je láska 
mlčím ve střehu 
churav vším co je láska 
soužím se pro něhu 
 
Poražen vším co je láska 
u věrných noci úst 
opuštěn vším co je láska 
až k sobě budu růst 
 
[Tvář, 1930]
 
Anna Luňáková
 
 
 
SLÁVA SLOVA
 
Až řeky budou couvat k pramenům
do Josafatu k soudu nade všemi
den sirný urve křídla nebesům
ty tího slova vzlétni s nadějemi
 
a lehkost naši tam až vyzvedni
kde Mlčení střed bytí jímá celý
a slovům našim dej zvuk výsledný
jímž proroci tak buráceli
 
Slovo hedvábné i z pytloviny
ty kvásku slova jak zvedal jsi náš sen
V hučící včelín šli jsme mateřštiny
med jistot loupit z jejich mezistěn
 
Slovo tvé Hoří alarmuje znova
krev s níž jdem do hry i když ztracena
Sup krásy dnes nám oči nevyklová
vždyť místo jmen říkáme zájmena
 
Až řeky budou couvat k pramenům
a hřmíti pozoun bude chmurný
složíme k trůnu marný slova um
špetku popela co zbyla na dně urny
 
[Ladění, 1942]
 
Anna Sedlmajerová
 
 
 
RÁNO
 
Tak daleko se zaběhly
ty jitřní dnové dětství mého
ještě že skryl jsem do truhly
podkůvku štěstí ztraceného
Když pomodlí se květiny a ptáci
jak za noci to bývá
jeden z těch dnů se z dálky vrací
a bláznivě si zpívá
A já mu smyčec podstrčím
housle jsou dávno rozlámány
i tak je vzácný víte čím
Je blesky kalafunovaný
 
[Ladění, 1942]
 
Petr Steindl
 
 
 
PSÍ VÍNO
 
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
Houstnoucí stíny Kosti dne
toť vše co zbylo z poledne
z poledne věcí lide tvých
V močálu noci inkoustové
jen ticho rybí rosol plove
a dál vyblédá negativ
Ty marně hmatáš po akordu
toť jako bys chtěl špičkou kordu
vyčistit z bláta střevíce
Psí víno na zdích chudobince
jenom psí víno
jsou verše útěchy
 
[Ladění, 1942]
 
Kristýna Znamenáčková
 
 
 
CITÁTY
 
Je hambálek
Kde V krovu čekání
A co tam visí
Strach
 
Matko nářků
dřímotodárná
neprobouzej
 
Učiněná bída
je to toužení
 
Pštrosi Pštrosi Pýchavky
Z klína klína do hrobu
Z hrobu hrobu do klína
v bleší tmě v bleší tmě
 
S právem ptáků na motýla
božekují božekují
berou jméno nadarmo
v ničemnosti všehodnosti
a ta jejich celá krása
tučná růže
jen z ní kape
 
Žebroto rána
Ptaní večera
Ticho oněch nekonečných prostorů mne děsí
 
Básníka básník se zeptá
Soudruhu copak s tím chceš
 
Tma natahuje uši
sov pálených netopýrů
 
Vzala víra nohy na ramena
 
[A co?, 1957]
 
Kateřina Matuštíková
 
 
 
DOBRÝ DEN BRNO
 
Dobrý den
a jak se máš
 
Byla Viď Rezivě čoudná
Prázdnooká Slídivá
a za ni někdo zpíval
 
Lámejte chvojku zelenou
pokryjte tu krev červenou
aby vrány nekrákaly
 
Vnitřnosti domů rozvěšovala
a vychloubavě
 
Zaclání čas už počmáraný plot
Musí to tak být
Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko
žehravým přivinutím let
Zaclání čas ten počmáraný plot
a nápis na něm
Halas je vůl
 
Kdybyste se nesmáli
 
Je někde pavlač prvních stydkých dotyků
dny kravat
milostná práce štěpné tmy
strašné svlékání
a nad tím měsíc
Darmovis
 
Je někde okno v přízemí
kde zvadl vyčítáním
muškát s fuchsií
 
Na kraji vzpomínky
má utrhnout se sráz
Podej mi aspoň prst
 
Mé verše mlíčňácké
ty verše z tamtěch dob
 
kdy vzduch byl vrkavý
a oči podmalované
kdy v čpavé dupárně
až k pýše zvedla nos
 
Jen dou vode mě dál
láska mi vobešla
 
Rána zpocená úzkostí
běhala nahá
 
Co bylo za tím
Tajemství
a nalíčená kost
 
Víš co ví červ a víš co tráva ví
i semenění kořeny
noc rozdrobená na můry
Ty v hlíně Centrálky
ty s málem nestačils
Jdu nazpátek a pomoz mi
článkovat zdánlivé
v souvětí královská
 
Rozumím čím dál míň
 
Hni se verši
něco vyššího zachtělo se psát
když cosi zaťukalo
snad srdce ve vajíčku
a vstal jsem do tebe
 
Dobrý den Brno
Vstávej
a toto jen aby řeč nestála
 
[A co? 1957]
 
Hana Richterová
 
 

Štítky:

|

Zpět