.jpg?ph=a23fe38dc5)
Jubilejní 50. ročník Literární soutěže Františka Halase opanoval svými básněmi Vojtěch Štěpán
Laureátem 50. ročníku Literární soutěže Františka Halase se v sobotu 22. října 2022 stal básník Vojtěch Štěpán, který v Kunštátu převzal rovněž Zvláštní cenu Klementa Bochořáka, spojenou s možností vydání básnické sbírky knižně dosud nepublikujícímu autorovi.
Vojtěch Štěpán. Foto Pavel Nejedlý
Vojtěch Štěpán (*1997, Praha) studuje žurnalistiku a bohemistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Své texty publikoval v Tvaru a prezentoval na autorských čteních. Pracuje jako novinář. Básnická prvotina Vojtěcha Štěpána bude představena při příležitosti vyvrcholení 51. ročníku Literární soutěže Františka Halase v říjnu 2023. Kniha vyjde jako desátý knižní svazek samostatné Edice LSFH.
- - -
Vyjádření poroty k tvorbě Vojtěcha Štěpána
Čirá poezie Vojtěch Štěpána má svou osobitou poetiku. V básních rezonuje jakési dávno. Minulost krajiny s jejími tvrdými životními osudy. V jeho „příbězích“ nacházíme zvláštní svět. Vědomí konečnosti lidské existence se mísí s věčností krajiny, kdy jsou nám otevírány mýty v ní ukryté, tvořící její paměť. Ale není to trpný útěk k minulému, co dává sílu těmto veršům. Autor má dar vnímat a zaznamenávat, vidět paralely minulého se současným. Jeho verš vyniká svou střídmostí, která i tak dokáže zachytit to podstatné. Jako silnou lze označit autorovu obraznost, jakož i práci s metaforou. To vše v ztišených světech i zásvětích severních Čech: „Na staré Lužici spí larvy smutnic vysoko ve stráni a siluety dívek tam stárnou v tlumeném světle dětství“. (Miroslav Chocholatý)
Tematicky i formálně konzistentních deset zaslaných básní dává ve Vojtěchu Štěpánovi tušit vyzrálého tvůrce, který má na cestě poezií odchozeno, odečteno a odexistováno již nemálo. Místy se nabízejí souzvuky s tvorbou jiných vyhraněných básníků (např. Radek Fridrich), nicméně Štěpánův střídmý hlas v tomto srovnání nejen obstojí, ale stojí pevně, opřen o svá slova. A zpívá. (Vojtěch Kučera)
Vojtěch Štěpán zaujal porotu celkem básní psaných volným veršem, vyznačujících se výrazovou úsporností a sevřeností, kdy je znát, že každé slovo bylo důkladně uváženo. Rukopis je osobitý, jistý. Básně nás provází krajinami Sudet a vnitřními krajinami, jsou plné intenzivní básnické obraznosti. Autor dobře pracuje s nedořečeností, tajemstvím, takřka s tichem v řeči poezie. Láska a smrt se v ní potkávají bez jakýchkoli banalit. Je znát sečtělost autora, z básní zaznívají tóny poezie Radka Fridricha nebo třeba skácelovské tóny, aniž by připravovaly básně o originalitu a naléhavost. Oceňuji i konzistentnost Štěpánova psaní, básně patří do jednoho celku a jsou vyzrálé i na knižní vydání. (Veronika Schelleová)
- - -
Vojtěch Štěpán
Pod Jizerou
I.
Kořeny sahají k samotám pod Jizerou
kde s Voloďou Slepakem kouříme
cigarety modré od borůvek
I mlha v prolukách tehdy
mluví jidiš
II.
Pod Jizerou kleká
vlčencům na setměnou
a běsy tam rostou v poli
jak mrtvým vlasy
Básnický profil Vojtěcha Štěpána na internetových stránkách soutěže
- - -
Uznání poroty 50. ročníku Literární soutěže Františka Halase dále získali
Jan Horský (*2000)
Jana Koukal (*1998)
Denisa Rysová (*1998)
Padesátého ročníku Literární soutěže Františka Halase pro mladé básníky a básnířky ve věku do třiceti let se zúčastnilo 111 autorů a autorek z celé České republiky. Zaslané příspěvky posuzovala porota ve složení Miroslav Chocholatý (literární kritik a vysokoškolský pedagog), Vojtěch Kučera (básník a příležitostný editor, dramaturg Literární soutěže Františka Halase), Veronika Schelleová (básnířka a překladatelka).
Finalisté a hosté 50. ročníku LSFH. Foto Rostislav Šíma
Na dvoudenní setkání, které proběhlo v Kunštátu ze soboty na neděli 22. až 23. října 2022, přijala pozvání desítka finalistů a finalistek (Jan Koukal se ze zdravotních důvodů na poslední chvíli omluvil), jejichž tvorba byla představena i na internetových stránkách soutěže. Kromě již jmenovaných to byli Jonáš Franěk, Rostislav Lysák, Sufian Massalema, Alexandr Pech, Julie Remešová a Natálie Schejbalová. Jako hosté se setkání zúčastnili vybraní laureáti a laureátky předchozích ročníků soutěže: Pavel Zajíc (2012), Klára Šmejkalová (2013), Vít Malota (2021) a Rostislav Šíma (2022). V rámci setkání proběhla rovněž připomínka básnické tvorby Františka Halase.
Knihy pro finalisty poskytla nakladatelství Dobrý důvod, Šimon Ryšavý, Weles a Host. Fotogalerie ze setkání je k dispozici zde.
- - -
Vyjádření poroty k tvorbě Jana Horského
Z veršů Jana Horského plyne zvláštní smutek. V pravdě nevšední je autorovo zacházení s jazykem, jeho zvláštní a působivá metaforičnost. Básně se pojí s hledáním vlastního místa v tomto světě a způsobu, jak v něm žít: „Mou dobou (čas nemám) prorostl pelyněk / v zubech mi cinkají dlažební kostky / Budoucnost není v nás“. Zajímavé je mísení výpovědní perspektivy na ose muž – žena. Střídání profánního s výjimečným, přírody i města, spolu s přiznáním únavy, v kterou ústí život moderní civilizace. Existenciální verše nemají potřebu verbální ekvilibristiky, a přesto nejednou autor donutí jazyk k vyslovení něčeho zdánlivě nedotknutelného. Motiv ticha pak dává veršům sebezpytující ráz. (Miroslav Chocholatý)
Soubor osmi rozsáhlejších básní Jana Horského uhrane imaginací a vyhraněnou poetikou. Autor dokáže čtenářovu pozornost nejen strhnout, ale i udržet. V protipólu k rozsahu jde o básně překvapivě hutné, bez vaty a vycpávek. Osobitý autorský rukopis naznačuje pozoru hodný potenciál s výrazným přínosem k současné básnické produkci. Z formálního hlediska bych uvítal větší čistotu básní - sjednocení /ne/užívání interpunkce. (Vojtěch Kučera)
Jan Horský mě zaujal velmi osobitou a konzistentní poetikou svých básní psaných volným veršem. Odvážně a nově zachází se slovy a metaforami, neobává se novotvarů. Dobře pracuje s verši-refrény, které stupňují napětí. Ruší hranici mezi osobou a okolím, živým a neživým, silným motivem je procházení času a staletí prostorem. Krajinou duše je zde typicky město a stavby a tímto prostorem se pohybuje s prudkostí i drhnutím, kdy stále něco nevyřčeného zůstává zaseknuto v krku a dere na svět v neobvyklém obrazu. Můžeme si také povšimnout přepínání mezi ženským a mužským jazykovým kódem. (Veronika Schelleová)
Jan Horský. Foto Pavel Nejedlý
- - -
Vyjádření poroty k tvorbě Jany Koukal*
Jana Koukal* je básnířkou, která svému verši dopřává volnost. Nechává ho rozlévat do zvláštního proudu pocitů, přání a myšlenek, nechává ho nelimitovaně plynout. A přesto její básně nejsou mnohomluvné, není v nich významově prázdných dekorací. Jsou řezem skalpelu do mainstreamu dnešního života a jeho prázdnoty: „a nikdo netušil že nové zprávy / brzy přestanou být nové / a že brzo přijde zase nějaké/ jiné zajímavější rozptýlení“. Právě tato jinakost její výpovědi je v tomto jubilejním ročníku pro mě zajímavým a nevšedním počinem. Přes volnost a rozsáhlost svého verše zvládá autorka dobře práci s rytmem. Také netradiční slovní spojení a její metaforičnost je mi blízká. Verš je obrazně silný a v metaforách je cosi holanovského. Je to poezie, která nezůstává na pobřežních mělčinách planých záznamů, o to víc je pro mě cenná v časech, kdy slovy autora jsme „vyhlásili stávku ducha“. (Miroslav Chocholatý)
Bildungspoéma ze současnosti a budoucnosti, což je podtitul básnického souboru s názvem Rudá stezka tušení, rozděleného do deseti bezejmenných částí, představuje v kontextu ostatních zaslaných příspěvků doslova vichřici. Jana Koukal* se v ní představuje jako suverénní lodivod, který s kormidlem přivázaným pevně k pasu nechává napínat a strhávat plachty svého škuneru, lámat stěžně a ihned je znovu stavět, žene, žene, žene se dál, až tam, kde verš náhle končí, je jasno, ticho, klid. (Vojtěch Kučera)
Jana Koukal* zaslala do soutěže soubor básní psaných volným veršem, jednotným, surrealisticky laděným stylem. Její básně zaujmou na první čtení svou výrazovou originalitou a vetknou se do paměti. Jsou vystavěné na lavině básnické obraznosti, která se na čtenáře opravdu přímo valí, a jak to autor sám píše: nastává přehazování slov lopatou, zbytky slov visí z okraje stolu a diakritika teče po bradě. Básně se odvíjejí v řetězech asociací, verše jsou dlouhé, rozevláté a spontánní. Autorka také s přirozeností přehazuje výhybku mezi nadsázkou a ironií a vážností a divoká obraznost tak dostává i svou racionální kotvu. (Veronika Schelleová)
U hrobu Františka Halase. Foto Pavel Nejedlý
- - -
Vyjádření poroty k tvorbě Denisy Rysové
Básně Denisy Rysové jsou privátní výpovědí autorského já o svém prožívání každodenní reality. A je to věru drsná realita. Každodenní svět se mění v přežívání, v balancování na hraně nicoty. Nic není pevné, vše hrozí pádem do nicoty. Zdá se, že cesty do dětství jsou ztraceny. Výkřik, který může být stejně privátním jako generačním („Ta rozhoupanost je veřejná! Chápe to tu doprdele ještě někdo?“) je snahou o prolomení mrazivého mlčení. Matečnými horninami veršů jsou jednak krajinné vjemy, jednak niterné prožitky. Básnířka často mění svůj verš ve „sčítání ticha“, a přesto je její promluva navzdory své úspornosti sémanticky bohatá. Básně mají existenciální ráz. Nevyslovenou, a přesto přítomnou se stává otázka, co přijde, co bude po tomto dni, bude vůbec něco? (Miroslav Chocholatý)
Básně Denisy Rysové pro mě byly jedním z nejzářivějších básnických krystalů z tvorby více než stovky zúčastněných autorů a autorek. Deset básní uvedených titulem (mottem) Modřím / stíny a v nich les mi však nakonec přeci jen nepřišlo tak konzistentních, jak se jevilo při prvních čteních. Především mi začala ze souboru vybočovat a následně i odpadávat nejrozsáhlejší báseň Před bouří…, ke které se záhy přidala i o něco méně rozsáhlá Betonová stezka… Slov bylo najednou nějak příliš moc. (Vojtěch Kučera)
Autorka zaslala několik básní psaných volným veršem, různě dlouhých. Čtu je jako velmi zahuštěné momentky, zkratky v jistém smyslu neurčité a ponechávající značně velký prostor pro čtenáře; momentky městské krajiny a vztahů, které ve mně vyvolávají pocit betonu a asfaltu a jakési odosobněnosti a osamělosti člověka uvnitř, jehož hlas se prodírá přes překážky a snaží se vystoupit z hlubin na světlo a dovolat se porozumění. Autorčina řeč je civilní, místy neváhá použít prvky hovorové řeči, aniž by to působilo samoúčelně, básně zůstávají konzistentní. Oceňuji jednotný a svébytný jazyk, jenž utkví v paměti. (Veronika Schelleová)
Denisa Rysová. Foto Pavel Nejedlý
- - -
Literární soutěž Františka Halase, určená pro autorky a autory od 15 do 29 let včetně, probíhá nepřetržitě od roku 1972. Od roku 2012 jsou pořadateli soutěže Město Kunštát a Spolek přátel umění města Kunštát. Výzva k zasílání příspěvků do 51. ročníku soutěže bude zveřejněna v květnu 2023.
- - -
Tisková zpráva ke stažení.
* Jméno bylo převedeno do ženského rodu dodatečně po konzultaci s autorkou.